Tatérský diář má obsazený na dlouho dopředu, zároveň si však najde čas na dny v ateliéru, kde se teď kromě obrazů nejčastěji věnuje židlím a dalším objektům vytvořeným technikou papier-mâché. Právě tato část tvorby Davida Čápa byla k vidění například na letošním Designbloku v rámci instalace značky BUDU, kterou připravovala Ráchel Smékalová. Jak výtvarník vnímá rozdíl mezi malířskou a tatérskou tvorbou? Proč ho baví kombinování technik a kam by chtěl svá tetování do budoucna posunout? I o tom jsme se bavili v jeho kralupském ateliéru.
Proč se potkáváme v Kralupech, jak došlo k tomu, že máte ateliér právě tady?
DAVID: Když jsem ještě bydlel v Holešovicích, tak to pro mě bylo vlakem relativně kousek, určitě blíž než třeba na Černý most, přestože je to pořád Praha. Ten důvod je jednoduchý – je to tady násobně levnější než v Praze, tam je navíc těžké ateliér vůbec sehnat. Tím, že sem jedu na celý den, tak mi nevadí, že strávím nějakou dobu na cestě, i když teď už jezdím ze Žižkova. A i když se mi nechce nic dělat, tak mě to tu aspoň pak nutí být, když už jsem sem jel. Má to tady i takový jiný vibe, je tu větší klid. Jsem skoro v úplném centru, tak můžu pozorovat okolní dění a i samotná budova je zajímavá, vlastně se mi to tady strašně líbí. A lidé, co sem jedou za mnou, si aspoň udělají výlet.
Tady máte tedy ateliér na malbu a tatérské studio máte v Praze? Nevadí vám to mít takhle rozdělené?
DAVID: Ne, naopak je to dokonce nutné. Tohle je špinavá práce, při tetování musí být čisté prostředí, sem zas tak často lidi nechodí, tam zas chodí pořád, takže to mám rozdělené – den, kdy tetuju, den kdy zas jenom maluju, je to ideální.
Sedíme na židlích vyrobených technikou papier-mâché neboli papírmaš. Jsou právě tyto objekty to, čemu se teď nejvíce věnujete?
DAVID: Pořád dělám věci paralelně, ale teď trochu převládá právě nábytek nebo další objekty, to mě celkem chytlo. Původně jsem chtěl udělat jen jeden stolek pro sebe, pak jsem udělal zkušebně ještě židli, měl jsem na to docela dobré reakce, tak jsem toho začal dělat víc a víc. Ale maluju pořád a snažím se to kombinovat, chtěl bych všechny rozdělané věci letos uzavřít a příští rok zase víc malovat, rád to střídám. To je důvod, proč i tetuju, baví mě zkoušet pořád nové věci.
V čem konkrétně tato technika spočívá? DAVID: Možná si vybavujete, že se to používalo ve škole na výtvarce. Dělaly se z toho třeba masky nebo stínidla na lampy. Je to buď nadrcený papír, nebo se používaly i proužky novin, ty se lepily třeba na balonek. Je to rozmixovaný papír smíchaný s lepidlem, to potom zaschne do tvrdého materiálu, který má trochu podobné vlastnosti jako dřevo. Jak vás na začátku napadlo tuto ne zas tak obvyklou techniku vyzkoušet? DAVID: Viděl jsem, že někdo dělá drobnější věci z tohoto materiálu, a přišlo mi, že by to mohlo fungovat i na něco většího, tak jsem si udělal testy a bylo to docela tvrdé a pevné. Nábytek není celý z papíru, je tam i konstrukce, která zajišťuje nosnost, ale asi by to fungovalo i jenom z papíru. Bylo by to ale zbytečně zdlouhavé na výrobu, velká spotřeba papíru a tak. Líbila se mi výsledná textura, ten reliéf, je to organické a zároveň ne moc podobné něčemu, co běžně člověk vidí. Plánujete tuto techniku zkusit i na něco jiného než na nábytek? DAVID: Pořád uvažuju, jak to zakomponovat do malby, jestli se tomu tedy ještě potom dá říkat malba. Vlastně už jsem to částečně použil u obrazů, které mají hrbolaté hrany, hrboly jsou právě z papíru, ale ještě jsem nepřišel na způsob, jak vytvořit něco, co by mi přišlo opravdu dobré. Ta technika mě každopádně baví, má svá specifika, která jinde nevidím, a není tradiční, což je pro mě důležité. V obrazech pracujete s různými texturami často, jaké další techniky používáte? DAVID: Když se u některých obrazů podíváte z druhé strany, tak je tam ve vodorovné poloze nalitá barva, která uschne a popraská, podobně jako třeba bahno v louži, a vytvoří to plastickou strukturu, kterou ještě z boku nasprejuju, čímž plasticitu podpořím. Můžu nějakým způsobem ovlivňovat, kam barvu naleju, kolik jí tam naleju a podle toho se tam ty prvky vytvoří. Ale spíš se to snažím dělat neřízeně, aby tam vzniklo něco, v čem pak něco vidím. Dělal jsem například sérii, kde byly ukryté obličeje. Kromě malby se věnujete zejména tetování. Jak se u těchto dvou oborů liší práce s motivy? DAVID: Liší se zásadně. Když jsem přešel k malbě a začal jsem víc malovat, tak jsem zjistil, že prvky, které používám při tetování, na plátně najednou vůbec nefungují. Je velký rozdíl, když vezmu plošnou věc a „obalím“ ji kolem 3D těla. Tetování je něco mezi plošnou tvorbou a sochou, placatou věc obaluju na nějakou hmotu a tím pádem zakřivení vznikají přímo zakřivením těla, s čímž se dá dobře pracovat, velkou část práce udělá tělo samotné – minimálně já s tím tak pracuju. Ale u malby je to pořád placka, takže mi chvíli trvalo, než jsem našel způsob, kterým pracovat v ploše, a teď vlastně zpětně některé prvky z malby spíš přenáším do tetování, než že bych to dělal obráceně. Návrhy na tetování vytvářím na počítači, což je taky specifické, tam se dá snáz dělat pravidelnost, objekty do mřížky nebo opakující se tvary, které by člověk rukou nakreslil strašně obtížně a bylo by to náročné. Využívám možnosti počítače a toho, že si pak motiv vytisknu, obtisknu na člověka a můžu vytvářet přesné věci. Při malbě je to celé víc expresivní, víc je vidět dotyk ruky, není to tak grafické. Tetování někdo nosí na těle a nemůže ho sundat ze zdi jako obraz, takže tam je na prvním místě to, aby s ním byl člověk spokojený. Občas se ve výsledku promítne i názor klienta, nějaký zásah, který je někdy obrat k lepšímu, někdy k horšímu. Jak často se stává, že klient do návrhu zasahuje? DAVID: Moje tatérská tvorba má dvě roviny. Samozřejmě dělám i nápisy, postavičky a podobně řemeslné věci, což je taky super, protože díky tomu člověk aspoň nemusí být každý den tvůrčí a pořád něco vymýšlet, tam se soustředím jenom na technickou stránku věci. Zároveň sdílím na instagramu návrhy, které bych chtěl vytetovat, představuju si, jak by měly být velké, jak by to mělo vypadat, ale vždycky tam je prostor pro změnu velikosti nebo umístění a lze ubrat nebo přidat nějaké části, nějak to poupravit, když se tam někomu něco konkrétního nelíbí. Je to takový odrazový můstek, ze kterého pak výsledné tetování vychází. Většinou to lidé ani moc měnit nechtějí nebo spíš třeba chtějí jenom půlku z toho návrhu, ale nějaké velké zásahy tam nejsou. Občas přijdou i s nějakým nápadem, který je skvělý, já ho dopracuju a pak ho třeba začnu používat dál, takže je to vlastně někdy zčásti dílo i toho člověka. Jak moc u těchto abstraktnějších tetování hraje roli náhoda? DAVID: Podobně jako u obrazů něco samozřejmě může vzniknout dílem náhody. Někde se něco špatně nebo trochu hůř obtiskne v momentě, kdy dávám na kůži nejdřív obtisk, podle něhož se pak tetuje, nebo tiskárna vytiskne chybu. Pak na to koukám a říkám si, že to je dobré, že se to tam může nechat. Baví mě nechávat se překvapovat tím procesem. Chtěl bych dospět k tomu, že budu dělat návrhy na tetování víc bez příprav, abych mohl pracovat podobným způsobem jako při malbě, kdy úplně nevím, jaký bude výsledek, ale u tetování je to mnohem větší zodpovědnost a mnohem míň lidí do toho půjde. Je to náročnější i v tom ohledu, že si domluvím čas, kdy klient přijde, jenže nevím, jestli budu zrovna v tu dobu v tvůrčí náladě, a nemůžu ho poslat domů, že zrovna dneska se mi nechce. Takže proto mám radši návrh vždycky dopředu připravený, ale pak to ztrácí trošku kouzlo překvapení a je to už spíš řemeslné. Člověk zhmotňuje to, co si navrhnul, což není tak zábavné, jako když to není dopředu vymyšlené. Stalo se vám někdy, že se to úplně nepotkalo s klientem a k tetování tím pádem nedošlo? DAVID: Právě díky tomu, že návrhy lidé dopředu vidí, se tohle neděje. Maximálně se řeší umístění a velikost, ale lidi už jsou rozhodnutí, že tetování chtějí, protože se jim líbí. Občas za mnou přijde někdo, kdo má tetování odjinud, a řekne, že ho ani nechtěl nebo že vypadá jinak, než si představoval. V tu chvíli přemýšlím, jak k takové situaci může dojít, proč ten člověk neřekne tatérovi, že se mu to nelíbí. Možná už se bojí couvnout a ozvat se. Já se snažím vytvářet takové prostředí a podmínky, aby k takovým situacím nedocházelo. Jak moc přemýšlíte nad tím, že i v tetování existují určité trendy a nějaký styl může zkrátka vyjít z módy? DAVID: To je asi jediné, co mě na celém oboru tetování trápí – já jsem vlastně nástroj, kterým si člověk může nějak zkazit nebo ovlivnit život. Zároveň nemůžu a nechci být v pozici člověka, který bude říkat: „Ty to nemůžeš mít, protože to chceš jenom kvůli tomu, že je to teď trendy, pak se ti to už nebude líbit.“ Asi za to nemůžu nést zodpovědnost. Když jsem začínal, tak jsem byl rád za každého, kdo ode mě chtěl tetování, a tohle jsem moc neřešil, ale teď nad tím přemýšlím. Uvažuju nad motivací, proč člověk to tetování chce. Někdo to bere tak, jako by si šel koupit nové džíny. Tetování se věnujete už mnoho let. Je něco, co byste v začátcích udělal jinak, nebo co byste v tetování třeba vůbec nedělal? DAVID: Já jsem se učil všechno sám, nebyl jsem nikdy v žádném studiu a v době, kdy jsem začínal, ani moc nebyly YouTube tutoriály. Dneska je jich spousta, detailní záběry se skvělým vysvětlením. Pro lidi, kteří chtějí tetovat, je mnoho materiálu a i nástroje se zlepšily, je snazší začít. Já jsem si na vše metodou pokus-omyl přicházel sám, což asi není úplně ideální, ale na druhou stranu, kdybych šel někam do studia, tak by mi říkali, že něco nejde, naučil bych se i nějaké špatné návyky a nepřišel bych třeba na to, na co jsem díky tomu samostudiu přišel. Asi by to bylo všechno rychlejší, ale mě vlastně baví proces učení se techniky sám tím, že si to zkouším a dělám chyby. Proto i v malbě zkouším a hledám nové způsoby, protože mě baví proces objevování, učení se a osvojování si techniky. Ale ve chvíli, kdy už to umím, třeba ani ne na vysoké úrovni, tak mě to už trošku přestává bavit a hledám si zase něco dalšího, co bych objevil. Možná není ideální nebýt v ničem úplně mistr, ale mě baví spíš proces, než potom už dělat na sto procent dokola to stejné.
David by papier-mâché rád zakomponoval i do tvorby obrazů. | Foto: Lucie UrbanDavid Čáp často střídá nejrůznější postupy a do obrazů rád přidává textury. | Foto: Lucie Urban
