Ačkoliv by z nich rodiny radši měly ekonomy, doktory či právníky, našli si cestu ke kreativní práci produktových designérů, grafiků, ilustrátorů a módních návrhářů. Šest designérů s vietnamskými kořeny, kteří žijí a tvoří v Česku, vypráví své příběhy o balancování na hranici dvou kultur, pohledu na český i vietnamský design a překonávání zažitých rodinných představ o jejich kariéře.
Vítězné hrnce Huy Phama
„Když jsem se rozhodl, že budu studovat design, měl jsem trochu obavu, abych nebyl jediný vietnamský student na škole. Naštěstí tomu tak nebylo,“ vypráví produktový designér Huy Pham, který se věnuje designu nábytku, spotřební elektroniky či kuchyňského náčiní. Držitel Národní ceny za studentský design z roku 2017 studoval na Fakultě umění a designu UJEP a následně na pražské UMPRUM.
Produktový designér Huy Pham | Zdroj: osobní archiv
„Při studiu jsem měl možnost vyzkoušet si pracovní stáže v Holandsku a Japonsku, které mě velmi výrazně ovlivnily v mém dalším směřování,“ popisuje Huy, ale přiznává, že o vietnamské kultuře, k níž má díky rodině blízko, toho ve skutečnosti moc neví.
„Vnímám to jako velký osobní nedostatek. Myslím si, že produktový design je tam na rozdíl od architektury nebo grafického designu ještě poměrně nový obor a proces navrhování je stále ve velkém v rukou řemeslníků. Vietnam je navíc velmi tradiční a konzervativní, takže se zde designérské novoty často nemusí setkat s pochopením,“ vysvětluje Huy. „Pokud bude ale Vietnam následovat ve vývoji své asijské sousedy, tak přijde brzy snaha se definovat a odlišit se od ostatních zemí. Mohlo by být zajímavé sledovat zrod něčeho takového,“ připouští designér.
Český design je podle něj naopak na velmi vysoké úrovni. „Hlavně v oblasti sběratelského a uměleckého designu zde vzniká mnoho zajímavých projektů. Určitě tomu pomáhá i propojení s tradičními řemesly, ať už jde o sklo, porcelán či textil. Úroveň designérů je tu rovněž velmi vysoká, a i když má vzdělávací systém své mouchy, tak si myslím, že je mnoho studentů designu naprosto srovnatelných se studenty z prestižních evropských škol. Možná si jen málo věříme.“
Ačkoliv se může zdát, že Huy na první pohled v tvorbě ze svých vietnamských kořenů nečerpá, tématem kulturní inspirace jako výchozího bodu pro tvorbu se zabýval ve své diplomové práci. „Vytvořil jsem soubor objektů, které úmyslně vychází z mých vietnamských kořenů a neméně důležitý pro mě byl i umělecký výzkum prezentovaný formou teoretické publikace,“ vypráví Huy.
A na čem pracuje v současné době? „Mám teď krátce po studiu a to je ideální čas rekapitulovat svoje zkušenosti a poznatky. Rozvíjím dále otázku inspiračních vlivů mezi kulturami, zkouším experimentovat s novými formami a přístupy, než s těmi, na které jsem byl zvyklý a cítil se v nich pohodlně. Vzniknout by tak měla opět kolekce objektů, tentokrát ovšem více zaměřená na reálné potřeby. Doufám, že budu mít brzy možnost je prezentovat.“ Na rozdíl od Huye je Quynh Trang Tran ještě studentkou UMPRUM, a sice magisterského programu v Ateliéru keramiky a porcelánu. V současné době je na stáži u slovinské umělkyně Maji Smrekar a zabývá se tématem pozůstalosti sochařky a keramičky Heleny Johnové, která ateliér Keramiky a porcelánu založila. Dle svých slov se ale zatím za designérku nepovažuje. „Je to podle mého názoru dlouhý proces a zatím jsem někde na začátku této cesty,“ přiznává skromně. Quynh se svojí tvorbou snaží poukazovat na problematiku, kterou vidí kolem sebe, a tak i její poslední práce Nová naděje připomíná složité okolnosti, které museli její rodiče překonat, když se v 80. letech vydali na svoji životní cestu do Česka. „Baví mě pracovat s tématy, která vyvolávají diskusi. Snažím se překračovat hranice oboru keramiky a spojovat různé technologie, které se zprvu zdají nespojitelné,“ vysvětluje Quynh, jejíž celý život, a tím pádem i tvorba, se podobně jako u ostatních vietnamských tvůrců pohybuje na hranici mezi dvěma kulturami. „Snažím se čerpat to nejlepší z obou.“ I Quynh se ztotožňuje s názorem, že ve Vietnamu je designérská scéna ještě poměrně nová. „Obyvatelé si teprve zvykají, že se prostředí kolem nich proměňuje pod dohledem designérů a stále jsou velké rozdíly mezi městy a vesnicemi. Ve Vietnamu se vždy spíše dbalo na tradice a řemesla a současný design se na tradice snaží inovativně navazovat,“ vypráví Quynh a přiznává, že si působení ve Vietnamu zatím neumí představit také kvůli tomu, že komunistický režim stále hodně zasahuje do umělecké scény cenzurou. „I to je důvod, proč si cením toho, že mohu pracovat tady. Designérské prostředí v Čechách nabízí velkou volnost a rozmanitost, přestože výtvarnou scénu tvoří jen omezený okruh lidí a pro veřejnost je někdy těžké do ní proniknout a pochopit ji. Proto se mi líbí takové projekty, které vyzdvihují tradiční česká řemesla nebo se snaží přiblížit umění i široké veřejnosti,“ dodává. Módní návrhářka známá pod jménem La femme MiMi s tvorbou začínala, když Vietnamci prodávali oblečení na tržnici v podstatě na každém náměstí. „Slovo Vietnamec si lidé před patnácti lety spojovali se známým rčením ‚Čím víc pruhů, tím víc Adidas‘, takže byla velká legrace začít něco vytvářet a říkat o sobě, že jsem návrhářka a dělám oblečení na míru. Polovina lidí se mi vysmívala, ale druhá mě podpořila a věřila mi. Dosud jsem vděčná za jejich důvěru a nerada bych je zklamala,“ popisuje Mimi své začátky. Její cesta k práci návrhářky byla spontánní a neplánovaná. K módě ji zavedla také skutečnost, že se v Praze neprodávalo oblečení v tak malých velikostech, jaké by Mimi vyhovovaly. „Už od mala jsem vyšívala a s babičkou pro sebe šila různé modely. Všem kolem mě se to zalíbilo, tak jsem postupně začala šít i pro ostatní,“ vypráví návrhářka, která dodnes střihy konzultuje s profesionální krejčovou. „Je jí 70 let a šila už od svých sedmnácti! Velmi mě zajímá stará škola a všechny staré způsoby šití. Zároveň se ale neustále vzdělávám v oblasti technologií a sleduji, jak se současná výroba oděvů vyvíjí.“ V tvorbě se Mimi věnuje převážně střihům, které podporují ženskou postavu. „Mým cílem je, aby se ženy v mém oblečení cítily nejen krásně, ale také pohodlně. Aby je oblečení bavilo oblékat dlouho, pořád a kamkoliv. Specializuji se hlavně na ruční práci, vyšívání a metodu zero waste, při níž se snažím využívat veškeré látky tak, abych nic nevyhodila,“ vypráví Mimi a dodává, že i z toho důvodu by nemohla být návrhářkou ve Vietnamu. „Jejich způsob konzumace mi velmi vadí. Ve Vietnamu bych se spíš soustředila na oblast vzdělávání, školení anebo na ekologii. Řešila bych tam odpady a zkoušela plast nahrazovat jinými materiály.“ Podle Mimi mají vietnamské ženy nejen jiné postavy, ale i jiné povahy než Češky. „České ženy, které oblékám, mají rády elegantní modely, které jsou zároveň praktické. Proto často vytvářím košile jako tuniku s vysokým límcem inspirovanou asijským střihem a s rozparkem na bocích. To se podobá tradičním vietnamským šatům Áo dài. Ženy se v tunikách mohou cítit velmi elegantně a půvabně a zároveň je nijak neomezují v pohybu,“ upřesňuje návrhářka. Svoji zkušenost s českou i vietnamskou kulturou naplno využije při své aktuální práci na svatebních šatech. „Bude to česko-vietnamská svatba, moc se na tuto tvorbu těším. Šaty budou obsahovat například hedvábí nebo ručně vyšívané detaily.“ Další módní návrhářkou s vietnamskými kořeny, která působí v Česku, je Anna Tran. „Přestože jsem v sobě od malička měla uměleckého ducha, moji rodiče se mnou měli jiné úmysly. Neustále mě vodili na všechna možná doučování, která mě nebavila. Útočiště jsem s pomocí jedné osvícené babičky-vychovatelky hledala v knížkách a v přírodě,“ vypráví Anna o svém dětství. Vyrůstala na Moravě v malém městě obklopeném lesy a loukami, kde neustále pobíhala a všechna dobrodružství pak zaznamenávala na papír. „Pamatuji si, že to bylo to jediné, co mě skutečně bavilo a co mi přirozeně šlo. Na rozdíl třeba od matematiky. Když jsem si pak vybírala střední školu, říkala jsem si, že je to ale jen forma koníčku a že bych si měla zvolit něco více pragmatického. A tak jsem strávila čtyři roky chozením do školy, ve které jsem kreativně stagnovala. Ten pocit nenaplnění mě po maturitě přiměl docházet na UMPRUM v Uherském Hradišti, kde jsem pod dohledem skvělých učitelů a mistrů znovuobjevovala radost z tvoření. Po roce jsem odjela do Prahy, kde jsem absolvovala VOŠ Oděvního návrhářství a následně VŠUP.“ Anně rodiče dle jejích slov dopřáli liberálnější výchovu, ale sama ví, že spoustu jejích vietnamských vrstevníků nemohlo svobodně studovat to, co si přálo. „Zní to možná trochu nepochopitelně, ale naši rodiče patří k první vlně drobných podnikatelů, kteří se v Čechách usadili počátkem devadesátých let a usilovali o to, aby jejich děti měly v budoucnu snadnější život s určitou stabilitou. To se však se studiem uměleckých oborů neslučovalo. Tato mentalita se ale s další generací pomaličku mění a myslím, že v budoucnu už nebude pro vietnamské rodiče jedinou metou mít z dětí ekonomy, lékaře nebo právníky.“ Aktuálně má Anna čerstvě po škole a pracuje na své vizuální identitě. Věnuje se módní tvorbě s důrazem na využití řemeslných technik a ve své práci se snaží zaznamenávat různé aspekty ženství. „Myslím, že reflektuji především to, jak chápu vlastní ženskou sílu, ale také jemnost. Většinu času sedím ve svém ateliéru a tvořím v návaznosti na svou závěrečnou práci. Momentálně se rýsuje letní kolekce, kde je hlavním prvkem rukodělná technika zvaná žabičkování.“ „Sám bych se nazval experimentálním vizuálním developerem, což je někde mezi ilustrátorem, grafickým designérem a animátorem. Co si vymyslím, to si nakreslím nebo vymodeluji, a pak to rozhýbu,“ říká o své tvorbě Long Phi Trieu, který stojí například za instalací Koridor času pro Národní muzeum v Praze, na níž pracoval se studiem LOOM ON THE MOON, ale také za vizuální identitou kavárny Anthill či velkoformátovou ilustrací pro restauraci Hanoi Square. V českém designu se podle Longa velmi často čerpá z tradic. „Jako Čechovietnamci, který nikdy neměl k žádným tradicím blízko, mi to přijde velmi zajímavé a považuji to svým způsobem za přednost tuzemské scény. Naopak pozici designu ve Vietnamu si netroufám hodnotit, nikdy jsem tam jako designér nepracoval. Pracovat pro klientelu v Asii je jiné, vkus tamní kultury se samozřejmě od té západní liší,“ vypráví Long, ale připouští, že v době internetu se tyto rozdíly postupně stírají. Otázku, zda při tvorbě čerpá ze svých vietnamských kořenů, dostal už při přijímacích zkouškách na vysokou školu. „Měl jsem pocit, že se ode mě očekává, že ve své tvorbě mám z vietnamských kořenů čerpat, a to jenom proto, že jsem vietnamského původu. Přitom jsem vietnamskou kulturu jako téma nebo inspiraci z vizuální kultury Vietnamu zatím nikdy neměl potřebu zpracovat,“ přiznává Long. „Pokud z vietnamské kultury přeci jen čerpám, je to spíš v přístupu k tvorbě. Ve Vietnamu si lidi moc nelámou hlavu s proveditelností věcí, nějak je vždy dají dohromady. Spoustu věcí je špatně, ale to, co přežije, je dobré. Já si z toho často beru tu impulzivnost, přístup ve smyslu ‚just do it‘. Moc nepřemýšlím, co udělám nebo jak to udělám, prostě to začnu dělat. A ta věc z toho vyplyne.“ Podobně jako Long se i Ha Le věnuje grafickému designu a začátky její profesní cesty byly s vietnamskou komunitou spjaty velmi úzce. „Během studia jsem měla první brigádu v Sapě ve studiu Y Tuong Vang (v překladu Zlatý nápad), kde byli mými klienty především vlastníci večerek, potravin, restaurací a nehtových studií. Mojí denní náplní byla tvorba loga, polepů výloh, bannerů či jídelních menu,“ vypráví Ha, která následně působila i v neziskové organizaci zaměřující se na integraci vietnamské komunity do české společnosti. „V té době se moje tvorba točila kolem propagačních materiálů, brožur, triček, ale třeba i designu celých festivalů, jako byl Zažij Vietnam 2015.“ Po práci ve firmě Packshot a krátkém pobytu v New Yorku se rozhodla splnit si osobní sen a otevřela školku pro přípravu vietnamských dětí do českých státních školek. „Vytvořili jsme pedagogický tým a moje mamka investovala do startu. Tou dobou pro mě byl design až na druhém místě a veškerý výdělek šel do chodu školky. Po dvou letech fungování jsem byla vyčerpaná, měla jsem pod sebou super tým, ale finančně se to nedalo udržet,“ popisuje svoji zkušenost Ha. Ke grafickému designu se vrátila a dnes už třetím rokem působí na pozici Digital Product Designer v OAK’S LAB, kde pracuje převážně pro klienty z Ameriky. V Česku Ha žije od dvou let a otázka, jestli se cítí být spíš Češkou, nebo Vietnamkou, ji provází celý život. „Nebylo to vždycky stejné, do maturity jsem se cítila více jako Češka, možná proto, že se můj život točil jen kolem rodiny a převážně českých přátel. A také se člověk do té doby snažil zapadnout do kolektivu a nelišit se od ostatních. Během vysoké školy se mi prostředí změnilo v multikulturní, čím více jsem cestovala po světě, tím víc jsem se cítila být Vietnamkou. Ale samozřejmě ve mně pořád zůstávají české vlivy, které vnímám nejvíce právě při pobytu ve Vietnamu.“ Na českém prostředí nejvíce oceňuje otevřenost a nenucenost. „Nejsou tu podle mě vlny, které by člověka omezovaly či tlačily k úzkým proudům stylů. Ačkoliv je český design hodně specifický, jak jsem to často vnímala u svých českých spolužáků a kolegů, bývá otevřený kritice a také osobnímu vkusu. Designéři zde mají svobodu v projevu svého vkusu, výběru uplatnění a zařazení se ‚mezi své‘,“ uzavírá Ha.Quynh Trang Tran vzdává hold tradicím a porcelánu
Quynh Trang Tran, studentka v ateliéru Keramiky a porcelánu na UMPRUM | Zdroj: osobní archivElegantní a zároveň praktická Mimi Lan Nguyen
Módní návrhářka Mimi Lan Nguyen tvoří pod značkou La femme MiMi. | Zdroj: osobní archivJemná móda z dílny Anny Tran
Módní návrhářka Anna Tran | Zdroj: Thu Huong Truong, osobní archiv
V kolekci A Stitch in Time Anna mimo jiné využila techniku „žabičkování“. | Foto: Kryštof ValtaLong Phi Trieu a jeho barevný svět
Instalace Koridor času v chodbě Národního muzea | Foto: Boys Play Nice
Velkoformátová ilustrace pro restauraci Hanoi Square | Zdroj: Long Phi TrieuCesta Ha Le ze Sapy do New Yorku a zpět
Grafická designérka Ha Le | Zdroj: Alexey Norkin, osobní archiv
