Bála se, že ji na UMPRUM nepřijmou, nyní patří mezi největší objevy českého designu. Monika Martykánová umí vdechnout keramice všednodennost

Vlevo Monika Martykánová se soškami z kolekce „Alegorie Covidu" a vpravo socha „Dobrá matka" | Zdroj: archiv autorky, foto: Tereza Koňaříková Vlevo Monika Martykánová se soškami z kolekce „Alegorie Covidu" a vpravo socha „Dobrá matka" | Zdroj: archiv autorky, foto: Tereza Koňaříková

Porcelánová plastika je v současnosti už téměř zapomenutým řemeslem. Nejen o tom, proč tomu tak je, jsme si povídaly s Monikou Martykánovou, letošní vítězkou CGD21 v kategorii Objev roku. Jak vnímá ideál ženy, zájem o řemeslo a proč je důležité k tvorbě přistupovat s pokorou? To a mnohem více zodpověděla mladá umělkyně, která skrze své plastiky poukazuje na problémy dnešních dní a zachycuje tak memento naší doby.

K umění a designu ses dostala již na střední škole, kde jsi studovala průmyslový design. Proč ses rozhodla dále studovat keramiku? Čím tě tak okouzlila? 

MONIKA: Bylo to spontánní rozhodnutí. Věděla jsem, že chci z Opavy do Prahy, ale neuměla jsem se rozhodnout pro školu. Bála jsem se, že se na UMPRUM nedostanu a nebyla jsem si jistá ani tím, jestli chci dál studovat průmyslový design. Nakonec mě vzali na ČVUT, odkud jsem ale po dvou týdnech odešla. Shodou okolností se v té době zrovna konal Den otevřených dveří na UMPRUM, kam jsem se šla podívat. Když jsem si procházela ateliéry, tak mě žádný moc nezaujal, paradoxně až když jsem vešla do Ateliéru keramiky a porcelánu, o kterém jsem do té doby neměla povědomí, okamžitě jsem cítila, že to je ono. V mnoha věcech jsem intuitivní a impulzivní člověk a i tady jsem dala na svůj vnitřní hlas a zkusila to. Vzali mě hned napoprvé a vůbec nebyl problém s tím, že jsem keramiku v životě „neviděla“. 

To pro tebe musela být velká změna i výzva. Jak ses se změnou oboru popasovala? 

MONIKA: Byla jsem vhozena do vody a naučila se plavat. Rozjezd byl hodně rychlý, protože nikdo ode mě nic nečekal a najednou jsem vytvořila sošku, se kterou jsem překvapila. Teď je to už taková má ikonická práce a jmenuje se „Dobrá matka“. Jedná se o stylizovanou sošku matky 21. století, která ji zobrazuje jako multifunkční ženu. To, že první práce je nějakým způsobem úspěšná, člověka nakopne. 

Socha „Dobrá matka“ poukazuje na obrovské požadavky na matky ze strany současné společnosti. | Foto: Tereza KoňaříkováSocha „Dobrá matka“ poukazuje na obrovské požadavky na matky ze strany současné společnosti. | Foto: Tereza Koňaříková

Proč jsi vytvořila právě sošku „Dobrá matka 21. století", kde zaznamenáváš roli ženy současnosti? 

Socha „Dobré matky“ už existuje. Pochází z 18. století a zobrazuje kojící ženu s dětmi okolo. Vnímám to tak, že dnes už jsou požadavky ze strany společnosti celkově obrovské. Ideál ženy – dobré matky – je takový, že nestačí, aby se starala o děti a domácnost, ale musí být multifunkční. To byl ten hlavní impulz a možná se v sošce objevuje i uvědomění si odloučení od mého domova a mámy. Pořád si myslím, že to je má nejvíc bezprostřední práce, kterou jsem kdy vytvořila. 

Co tě nasměrovalo právě k tvorbě porcelánových plastik, kterým se v dnešní době již moc umělců nevěnuje? 

MONIKA: Myslím si, že inspirace přišla po exkurzi do Míšně, která pro mě byla hodně zásadní. Navštívili jsme porcelánku v Míšni i expozice porcelánu v Drážďanech. Byla jsem fascinovaná celým řemeslem porcelánových sošek. Kromě Míšně pro mě bylo zlomové i klauzurní zadání, které navazovalo na počátky porcelánu u nás v Evropě. Skrze rešerše jsem opět narazila na sošky a plastiky, které ale pro mě byly svou tematikou moc vzdálené. Proto jsem chtěla sošky přenést do moderní podoby a zaznamenat, co teď sami prožíváme. 

Monika Martykánová vytváří převážně porcelánové plastiky s aktuálními tématy. | Foto: Tereza KoňaříkováMonika Martykánová vytváří převážně porcelánové plastiky s aktuálními tématy. | Foto: Tereza Koňaříková

Proč ses rozhodla zpracovávat aktuální témata v oblasti porcelánu? Chceš tak předat obrázek o naší společnosti a životě následujícím generacím, jako to dělali s plastikou naši předci? 

MONIKA: Mým záměrem je udržet řemeslnou tradici, myslím, že je potřeba, aby sošky byly blízké současnému divákovi. Pro někoho je těžké se ztotožnit s tím, co vzniklo třeba v 18. století. Náměty proto musí být aktuální, jinak to divák nepochopí. Zároveň tak sošky mohou sloužit jako memento naší doby. 

Jaké reakce na své plastiky se sociálním tématem dostáváš od veřejnosti? Plastiky na první pohled zaujmou svým dokonalým zpracováním, ale myslím si, že právě jejich poselství vyvolává emoce.

MONIKA: Je těžké se zpětně doptávat lidí, co si o soškách myslí. V rámci diplomové práce jsem si prováděla menší výzkum, proč si je lidé koupili, a většina mi odpověděla, že je u nás nedostatek plastik se současnými tématy. Znají sice porcelánové sošky od babiček, ale neztotožňují se s nimi. To mě motivuje pokračovat v tom, co dělám.

Propojení tradice se současností

Právě téma současné kultury“ se často objevuje ve tvých dílech. Vzpomněla jsem si například na projekt Graffiti obklady. Co bys o něm více řekla? 

MONIKA: Opět jde o propojení tradičního řemesla s něčím moderním a současným. Zvolila jsem motiv graffiti, protože je to téma, které je spjato s moderní společností. Protože se jednalo o spolupráci s firmou RAKO, bylo důležité vyhovět požadavkům masové společnosti. Návrh musel být přijatelný a esteticky přívětivý. Z vlastních fotografií graffiti tagů jsem v počítači vytvořila tvary, které ve výsledku vypadaly jako kaleidoskopické obrazce nebo arabské ornamenty. Sice jsou některé tagy rozeznatelné, ale i přesto vypadají obklady tradičně a klasicky. Z něčeho společensky nepřijatelného jsem se pokusila vytvořit něco líbivého. 

„Graffiti obklady" jsou tvořeny z tagů, které našla Monika v pražských ulicích. | Zdroj: archiv autorky„Graffiti obklady" jsou tvořeny z tagů, které našla Monika v pražských ulicích. | Zdroj: archiv autorky

Detail obkladů | Zdroj: archiv autorkyDetail obkladů | Zdroj: archiv autorky

Tvým velkým koníčkem je kromě porcelánu i tetování. Jak se kloubí tyto dvě činnosti dohromady? Uvažovala jsi nad jejich propojením? 

MONIKA: V jedné z klauzurních prací jsem je propojila – pokoušela jsem se potetovat porcelán. Zajímalo mě, jak se porcelánová hmota pod působením jehly zachová a nakonec na porcelánu vznikly působivé struktury. Dílo vycházelo z mých profesních zkušeností s tetováním. Do tetování i porcelánu se snažím investovat stejně času a energie. V mém případě je proto těžké říct, kde končí hranice povolání a koníčku, obojí mě baví a zároveň i živí. Většinou jsem týden ve studiu, kde tetuji, a pak se zase zavřu na týden do dílny. Jsem takový člověk, který, jak říká má mamka, sedí jedním zadkem na deseti židlích, protože kromě tetování a porcelánu se věnuji ještě hudbě a dalším zálibám. Je potřeba také dodat, že keramiku (a tedy i porcelán) a tetování spojuje tisíciletá tradice. 

Myslíš si, že zájem o tradiční přístupy nebo řemesla, jakými jsou právě i plastika a porcelán, získává u veřejnosti zpět své místo, anebo se z nich stává spíše zapomenuté řemeslo? 

MONIKA: Myslím si, že zájem o řemeslo celkově docela stoupá. Co se týče porcelánu, u nás není moc ateliérů, které by se mu věnovaly, to spíš keramice, se kterou je jednodušší pracovat. Porcelánové podniky již delší dobu nenaplňují současné požadavky zákazníků, protože stále zpracovávají historizující témata plastik. Proto se už pár let věnuji právě této problematice a ráda bych přispěla k oživení a hlavně udržení tradice figurální plastiky. 

Díla s duší

Tvá tvorba je pro mě hodně experimentální, kdy se snažíš zachránit tradici porcelánu a zároveň hledáš novodobé metody, jak s ním pracovat. Jaké přístupy sis zatím vyzkoušela? 

MONIKA: Největším experimentem byl můj projekt „3DIY“. Šlo o ruční „tisk“ porcelánu, kdy jsem zdobící sáčky na dorty naplnila porcelánovou hmotou a technicky jsem vycházela z metody 3D tisku. Začínala jsem s ornamenty inspirovanými paličkovanou krajkou. Vznikly tak funkční mísy a různé zajímavé objekty. Od dětství jsme doma pekli a zdobili perníčky, takže jsem si při práci i zavzpomínala. Určitě bych nechtěla, aby 3D tisk nahradil veškerou ruční práci, otisk lidské ruky dává výrobku duši. 

Kolekce „3DIY“ je tvořená technikou ručního 3D tisku porcelánu. | Foto: Valtteri SahaKolekce „3DIY“ je tvořená technikou ručního 3D tisku porcelánu. | Foto: Valtteri Saha

V projektu „3DIY“ nalezneme nejen dekory a objekty, ale také užitné mísy. | Foto: Valtteri SahaV projektu „3DIY“ nalezneme nejen dekory a objekty, ale také užitné mísy. | Foto: Valtteri Saha

Inspirace v banálnosti

Téma porcelánové plastiky je pro tebe typické. V tomto duchu jsi vytvořila i svou diplomovou práci s názvem „Alegorie Covidu“, která obsahuje tři plastiky, reflektující toto období. Proč ses rozhodla vytvořit právě plastiky „Kurýr“, „Procházka po deváté“ a „Stříháníčko“? 

MONIKA: Diplomovou práci jsem dokončovala v době covidových omezení, což mě samozřejmě ovlivnilo ve volbě tématu. Hledala jsem inspiraci v banálnosti, ale zároveň jsem nechtěla, aby práce působila levně a prvoplánově. Asi jako většina lidí jsem i já přišla o své pracovní tempo a měla jsem pocit, že jsem ztratila vše, co mi v životě dávalo smysl, a začala jsem všechno vnímat jinak. Naštěstí jsem si rychle našla náhradní aktivity jako třeba pečení. Od toho se pak odvíjela volba tématu k závěrečné práci.

„Alegorie Covidu“ se skládá ze 3 sošek, reagujících na pandemii. | Foto: Viktorie Macánová„Alegorie Covidu“ se skládá ze 3 sošek, reagujících na pandemii. | Foto: Viktorie Macánová

Dříve jsem byla zvyklá se stravovat v restauracích, protože jsem neuměla vařit, a najednou to nebylo možné, proto vznikla soška kurýra. „Procházka po deváté“ zase představuje mého souseda, kterého dennodenně vídám z okna, a je reakcí na vládní opatření týkající se ne/svobody vycházení po 21. hodině. Je pro mě i zpodobněním jakéhosi nejen českého „rebelství“, které symbolizuje mužova rouška pod bradou. „Stříháníčko“ je určitě nejniternější, protože může reflektovat mě samotnou. Vzhledem k svému účesu jsem byla zvyklá navštěvovat profesionálního kadeřníka a najednou jsem se musela tohoto standardu vzdát. Celá kolekce působí přirozeně, přitom za ní stojí spoustu přemýšlení a konzultací a každý detail na sošce hraje roli. Člověk má pak pocit, že sošky fungují samy o sobě, ale nenapadne ho, kolik času trvalo vymyslet například právě takovou polohu ruky, aby vypadala nenuceně. 

Uvažuješ o tom, že bys sošky s tématem covidu obměňovala? Například, když ti někdo napíše, že by chtěl v sošce „Procházka po deváté“ jiného psa? 

MONIKA: Kolekci „Alegorii Covidu“ předcházelo mnoho variant, ze kterých jsem vybrala tři finální náměty, a pokud bych měla tvořit další, tak už půjde o zcela jiné sošky. Pro mě už je tato práce po modelační stránce uzavřena. Je to kolekce „Alegorie Covidu“ a jestli vznikne „Alegorie Covidu 2“, to se ještě uvidí. 

„Procházka po deváté“ v sobě skrývá ne/svobodu a také rebelství. | Foto: Viktorie Macánová„Procházka po deváté“ v sobě skrývá ne/svobodu a také rebelství. | Foto: Viktorie Macánová

„Stříháníčko“ představuje bezmoc a snahu poprat se s novou situací. | Foto: Lorenzo Di Grazia a Viktorie Macánová„Stříháníčko“ představuje bezmoc a snahu poprat se s novou situací. | Foto: Lorenzo Di Grazia a Viktorie Macánová

S klidem a pokorou

Tvá diplomová práce byla oceněna na Národní ceně za studentský design a rovněž vybrána do Diploma Selection letošního Designbloku. Co pro tebe podobné ocenění znamená a jaký má dopad na tvou další práci? 

MONIKA: Na Národní ceně jsem dostala ocenění jak za diplomovou („Alegorie Covidu“), tak i za bakalářskou („3DIY“) práci. U bakalářky pro mě byla Národní cena asi trochu zásadnější, protože jsem ji vyráběla během období svého vyhoření a další dva roky jsem ji nenáviděla. Tehdy jsem totiž měla nastavené své vlastní měřítko a neviděla jsem rozdíl mezi tím, co je dobré a co špatné, úspěch jsem posuzovala podle účastí na soutěžích a oslovování médii. Naopak u diplomky jsem už byla absolutně vyrovnaná a měla jsem z práce radost a od začátku jsem jí věřila. Toho, že jsem se stala finalistou v Diploma Selection, si pochopitelně velmi vážím, ale už jsem to vnímala jinak. Věděla jsem, že jsem udělala maximum pro to, abych uspěla, a případný neúspěch bych už nebrala tak tragicky jako kdysi. Odnesla jsem si z toho období, že naše touhy se mohou splnit i bez přehnaného nátlaku a co už nemůžu ovlivnit, nechávám volně plynout. 

„Kurýr“ odkazuje na gastronomii a nutnost změny povolání. | Foto: Lorenzo Di Grazia„Kurýr“ odkazuje na gastronomii a nutnost změny povolání. | Foto: Lorenzo Di Grazia

Covid nás všechny nějakým způsobem ovlivnil. Ovlivnil i tvou tvorbu nebo přístup k ní? 

MONIKA: V té době jsem se stále potýkala s vyhořením a mohu říct, že mi ty restrikce vlastně prospěly. Měla jsem spoustu času na sebe, během kterého jsem si uvědomila, co chci a co nechci. Taky mě to donutilo pracovat na sobě nejen z vnější stránky, ale i z té vnitřní. Díky tomu jsem se zase začala více věnovat hudbě, zpěvu a malování a konečně jsem se naučila vařit a péct. K tvorbě se teď snažím přistupovat klidněji a s větší pokorou. To, že jsem energii vkládala do sebe samé, mi hodně pomohlo srovnat si svůj život. 

Související

Její matka vyrůstala v ruském kárném táboře. Nonna Lorenz nyní studuje keramiku v Praze a upozorňuje na komplikovanou situaci ve své rodné zemi
Ostatní

Její matka vyrůstala v ruském kárném táboře. Nonna Lorenz nyní studuje keramiku v Praze a upozorňuje na komplikovanou situaci ve své rodné zemi

Barbora Čápová - 10. 6. 2021 - 11 min.

I sériová výroba může být jedinečná. Mladý keramik David Síla úspěšně balancuje na hraně experimentu a funkčnosti
Produktový design

I sériová výroba může být jedinečná. Mladý keramik David Síla úspěšně balancuje na hraně experimentu a funkčnosti

Lilia Gutiérrez - 10. 2. 2021 - 5 min.

Polapit nepříjemné zvuky. Zakladatelky Lappa studia vymyslely elegantní a jednoduché akustické panely, které umí ovlivnit kvalitu bydlení
Interiér a architektura

Polapit nepříjemné zvuky. Zakladatelky Lappa studia vymyslely elegantní a jednoduché akustické panely, které umí ovlivnit kvalitu bydlení

Tamara Pavlechová - 8. 12. 2020 - 6 min.

Proč se nepovažuje za designéra? A vadí mu plagiáty? Hostem CZECHDESIGN podcastu byl Milan Pekař
Ostatní

Proč se nepovažuje za designéra? A vadí mu plagiáty? Hostem CZECHDESIGN podcastu byl Milan Pekař

Tereza Urban - 19. 10. 2020 - 2 min.

Boří hranice mezi obory. Typograf a designér keramiky vymysleli unikátní prostorové písmo
Produktový design

Boří hranice mezi obory. Typograf a designér keramiky vymysleli unikátní prostorové písmo

Edita Mikolášková - 23. 1. 2019 - 3 min.

výstava czd
web expo
SHOP Snoubení
job lab 2024