Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Mé fotografie jsou kompletním psychologickým rozborem mě samotné. Bára Prášilová vydává svou první monografii zvanou Circles. | Zdroj: Bára Prášilová Mé fotografie jsou kompletním psychologickým rozborem mě samotné. Bára Prášilová vydává svou první monografii zvanou Circles. | Zdroj: Bára Prášilová

Argumentům, že dělat umělce je riskantní, jsem nevěřila, říká fotografka Bára Prášilová, která na správnou fotku dokáže čekat roky

Absurdita a neklid vedle rovnováhy. Tak by se dala pojmout fotografická tvorba Báry Prášilové, která v roce 2014 vyhrála Hasselblad Masters Award v kategorii Fashion & Beauty a se svými fotografiemi se dvakrát dostala do limitovaných kolekcí nábytkového řetězce IKEA. Letos vydala svou vůbec první monografii s názvem Circles. Kromě euforie kolem nové knihy jsme si s Bárou povídaly o její fotografické cestě a začátcích umělkyně či roli ženy jako fotografky.

„Moje monografie je pro mě jako vlastní dítě“ 

Téměř před měsícem jste vydala svou první autorskou knihu Circles. Jak se cítíte po vydání své první monografie a změnilo se něco? 

BÁRA: Lidé mi říkají, že je ta kniha všude a nemohou jí uniknout, což je skvělé. Intenzivní je to už od začátku, tedy od března, od kdy jsem se nezastavila. Myslela jsem si, že to skončí křestem, ale naopak, ono to jím vlastně všechno začalo. Takže jsem ještě neměla možnost se zastavit a ohlédnout se za tím a začít to vyhodnocovat. Myslím, že k tomu bude prostor možná, až odletím do New Yorku, kde budu za oceánem v jiném prostředí. Zároveň před odletem připravuji všechno pro knihu. Přijde mi, jako bych tu nechávala své dítě. Takže připravuji všechno tak, aby tady kniha mohla fungovat sama za sebe.

Svou první autorskou knihu Circles pokřtila Bára Prášilová v bytové galerii Nookart Studio. | Zdroj: Bára PrášilováSvou první autorskou knihu Circles pokřtila Bára Prášilová v bytové galerii Nookart Studio. | Zdroj: Bára Prášilová

A do New Yorku odlétáte za čím? 

BÁRA: Budu tam mít křest v Českém centru, kam posílám 100 kusů. Ráda bych tam ještě nafotila projekt a křest spojila s výstavou. Když nad tím tak přemýšlím, čeká mě tam toho hodně, a kdo ví, jestli tam bude prostor pro ohlédnutí se za tímto náročným půlrokem, kdy jsem se vůbec nezastavila a zažívala doposud největší pracovní záhul ve své kariéře.

Je vám tento záhul příjemný?

BÁRA: Naštěstí tím, že pracuji s něčím, co mi dává obrovský smysl, mi to nevadí. Ale věřím, že kdybych to zažívala v momentě, kdy prací nežiji, vyhořím. Ale vzhledem k tomu, že je tenhle projekt pro mě jako vlastní dítě a já jsem nadšená, část energie se mi vrací nazpátek a dobíjí mě. Díky tomu mohu jet i v tom vyčerpání dál s úsměvem, drivem a rozzářenýma očima. Protože i přes to všechno je to pořád úžasné a jsem šťastná. 

Proč k vydání vaší první monografie došlo právě v tomto roce a dá se to v rámci vaší fotografické kariéry považovat za „až“ moment? 

BÁRA: Kdybych se měla srovnávat s ostatními, tak rozhodně použiji slovo až. Ale co se týká nějakého timingu mých projektů, dynamiky mojí kariéry a růstu, který byl vždy pozvolný, mi to přijde naprosto přirozený moment. Vnímám to tak, že se stala ta nejpřirozenější věc, protože kdybych knihu vydala před rokem, nebudu mít například titulku nebo spoustu skvělých fotografií, na kterých mi hodně záleží. Už dříve, přibližně před pěti lety, jsem chtěla vydat knihu, i když to chtělo asi spíš víc moje ego. Ale pořád jsem cítila, že je toho mnoho, co chci ještě vyfotit. Teď už jsem měla pocit, že můžu ten cyklus uzavřít do nějakého rámce a tvaru – právě do tvaru kruhu. A symbolicky to tak cítím, že jsem něco uzavřela. Mám pocit, že jsem udělala všechno, co jsem potřebovala, a můžu začít znova a úplně jinak. Vím, že kdybych chtěla, můžu přestat fotit, a že co jsem chtěla, jsem dokončila.

První souborná kniha Báry Prašilové shrnuje její tvorbu za posledních 15 let. | Zdroj: Bára PrášilováPrvní souborná kniha Báry Prašilové shrnuje její tvorbu za posledních 15 let. | Zdroj: Bára Prášilová

Důvěřovat svým pocitům

Měla jste na své cestě jako žena fotografka nějaké překážky? 

BÁRA: Jako žena jsem měla naopak vždycky výhody. Vždycky jsem to tak měla. Já si myslím, že je obrovský rozdíl vnímat se jako žena fotografka, když k vám z vnějšku přichází informace, že jste jako žena znevýhodněna, a naopak když ty informace nemáte. A já jsem ty informace neměla vůbec, jelikož jsem si je k sobě nepouštěla. Vyrůstala jsem v tom, že ženy jsou amazonky, a vždycky jsem měla pocit, že žena je privilegovaná bytost.

A ano, děly se mi v kariéře zádrhele, ale nespojovala jsem to s tím, že jsem žena. Myslím si, že je hodně důležité se neomezovat tím, že na mě někde mohou číhat překážky, protože jsem žena. Jinak jsem zádrhele nikdy nevnímala jako něco, co by mě mělo zastavit. Ba naopak, jako něco, co by mě mělo nakopnout. Ale bylo toho hodně. Už třeba jenom samotný fakt, že mi šíleně dlouho trvalo, než jsem byla schopná si normálně vydělávat na život.
 

Dokázala byste říct, co vás formovalo? 

BÁRA: Vlastně nevím. Ono to prostě přišlo. Vzhledem k tomu, že nejsem moc logická, větší smysl mi dává důvěřovat pocitům, jako je radost, vášeň a instinkt. Věřím, že tohle jsou pravé pocity, které lemují tu správnou cestu. A díky tomu, že jsem těmto pocitům věřila a nevěřila logickým argumentům ostatních lidí, že dělat umělce je nejisté a riskantní, jsem možná tady a křtím svou první monografii. Ve svých osmnácti letech jsem se rozhodla, že budu fotit a budu fotografkou, aniž bych vyfotila jedinou fotku. První foťák jsem měla po dědovi, tenkrát se ještě fotilo na film. Užívala jsem si chození s foťákem v ruce po ulici, být divná a fotit si věci, u kterých se lidi běžně nezastaví. Bavilo mě vnímat věci vizuálně.

Without Clouds, 2020 | Foto: Bára PrášilováWithout Clouds, 2020 | Foto: Bára Prášilová

Jak si hledáte lokace a co je pro vás inspirací? Kde hledáte prostory pro své kompozice? 

BÁRA: Já vždycky vím, co hledám. Nemám to tak, že by mě něco trklo venku a inspirovalo, ale vím, co hledám. Což je někdy i docela těžké. Tím, že pracuji se skicami, si to nejdřív nakreslím a teprve poté začnu všechno skládat. Šíleně mě baví jezdit na kole a hledat lokace. Nejvíc mě ale baví mít nápad. Ten přijde, aniž bych pro to musela cokoliv udělat. Odlítnout do světa fantazie, ve kterém neexistují hranice, je pro mě největší nádhera. Pak je ale hrozně těžké se vrátit zpět do reality.

A stalo se vám někdy, že to, co jste si ve své fantazii vytyčila, nebylo poté realizovatelné?

BÁRA: V takové chvíli mi přestane život dávat smysl, opravdu. Mně se nikdy naštěstí ale nestalo, že bych zjistila, že nějaký nápad nejde realizovat. Jsem schopná na jedné fotografii pracovat tak dlouho, dokud ji nezrealizuji přesně podle představy. Třeba fotografii Clock (2019) jsem fotila někdy v roce 2006 a pak jsem ji přefotila v roce 2019. Jsem extrémně trpělivá a věřím, že všechno má svůj čas. Například fotografii Water and Love (2017) jsem fotila během jednoho roku čtyřikrát. Když jsem ji fotila na potřetí a věděla jsem, že to nedopadlo, myslela jsem si, že nejsem dobrá umělkyně a neměla bych to dělat. Ale to byla naštěstí desetiminutová krize. A pak mě to nakoplo a řekla jsem si, že to vyfotím počtvrté. Což je vlastně hrozné, protože si pronajímáte prostor, měla jsem u toho tři asistenty a produkci jak blázen. Ale já jsem si říkala ne, tahle fotka bude. Takže počtvrté se to povedlo.

Zneklidňující  

A je nějaká fotografie, se kterou zpětně nejste spokojená? Kterou byste nejraději předělala?

BÁRA: Teď asi ne. Ale je možné, že se k tomu za 15 let vrátím. Někdy se mi taky stává, že něco vyfotím a uvědomím si, že by to fungovalo lépe jako malba.

Je pro vás důležitější to, co mají vaše fotografie divákům sdělovat, nebo spíše jejích výsledný vizuální pocit?

BÁRA: To vůbec neřeším. To, jak by to mělo na někoho působit, je mi jedno. Věřím tomu, že to, co zobrazuji, má fungovat jako spouštěč. Hodně lidí popisuje mé fotografie jako zneklidňující. Své fotografie vnímám jako vizuální spouštěče a je na každém, jak nechá danou fotografii v sobě zarezonovat. Neřeším třeba, jak velký počet lidí to osloví. Vím, že ta práce je důležitá pro mě samotnou. Věřím také, že je to o správném načasování. Jak u mě, tak samotných diváků. Věci mají přicházet volně a plynule. Někdy cítíte, že to máte hrotit, a jindy naopak, že to máte nechat. A když cítím, že to mám přefotit, počkám si a za patnáct let to klidně přefotím. 

Water and Love, 2017 | Foto: Bára PrášilováWater and Love, 2017 | Foto: Bára Prášilová

Zní to dost kontrastně vzhledem k vašemu stylu focení, při kterém si dáváte pozor na detail a preciznost. 

BÁRA: Ano, v tom vnímám tu rovnováhu. Což je věc, která je evidentní i z fotografií, že je to něco, po čem toužím. A myslím si, že má tvorba mě hodně učí rovnováze. V jedné fázi tam musí být uvolněnost, aby nápady přicházely a abych dokázala vnímat. A také lehkost a možná nějaké to bohémství. Schopnost vypnout filtr rozumu a důvěřovat vlastním pocitům. Myšlenkami se hodně pohybuji ve své fantazii a musím se vracet do reality, se kterou musím pracovat, což je pro mě pořád dost těžké. Ale miluji to a dává mi to smysl. Nejdůležitější je ale pro mě to, že je to část mé bytosti. Mé fotografie jsou totální odhalení mě samotné, takový můj kompletní psychologický rozbor.

Vydělávat si vlastní tvorbou

Jaká pro vás byla práce pro klienty? 

BÁRA: Bylo to skvělé, měla jsem mnoho úžasných klientů. Ale dostat se do fáze, kdy si můžete dovolit klienty, také dlouho trvalo. Faktem je, že já i za cenu toho, že nebudu mít co jíst, jsem se vždycky snažila prosadit svou ideu. I přes to, že klientovo přání bylo odlišné od mého kreativního nápadu, jsem si stála za svým. Musím říct, že se to vždy vyplatilo. Kdybych dostala dobrou nabídku, do nějaké zakázky bych se klidně pustila. Bavilo mě to po lidské stránce, kdy poznáváte nové lidi, napůjčujete si spoustu techniky a po ruce máte mnoho asistentů. 

Clock, 2019 | Foto: Bára PrášilováClock, 2019 | Foto: Bára Prášilová

Kdy přišel moment, kdy jste se rozhodla prodávat svá díla a opustit od klientských zakázek?  

BÁRA: Mně to dost dlouho nedocházelo, že bych si mohla vydělávat peníze prodejem svých fotografií. Vždycky jsem to brala jako příjemný bonus. Ale když přišla pandemie, řekla jsem si, že je potřeba se posunout dál. Vzájemně se to během pandemie přirozeně odřízlo, protože zakázky nechodily, a já jsem si uvědomila, že je to pro mě velká šance. Byla jsem tím tak dotlačená k akci a jako jediná smysluplná akce mi přišlo rozjet byznys se svou volnou tvorbou.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? 

BÁRA: V blízké době je v plánu křest knihy, a to je všechno. Potom bych si ráda odpočinula. Ale úplně přesně, jako si kreslím své skici, mám své plány a sny, které si na začátku každého roku píšu. Zároveň jsem stejně jako ve fotce otevřená tomu, že mohou přijít i mnohem lepší věci, než které jsem si naplánovala.

Galerie

Další články