Architekt, který dokáže vzbudit kontroverzní emoce. Jan Šépka slaví 50 let a bilancuje

Doc. Ing. akad. arch. Jan Šépka. Zdroj: archiv Jana Šépky Doc. Ing. akad. arch. Jan Šépka. Zdroj: archiv Jana Šépky

Významný současný architekt Jan Šépka oslaví na konci října své kulaté padesáté narozeniny. K tomuto jubileu vychází kniha Jan Šépka: Inspirace. Publikace obsahuje 37 projektů představujících reprezentativní průřez Šépkovou tvorbou za posledních 30 let. Jak na knihu nahlíží sám architekt? Co je pro něj zásadní v uvažování o architektuře a proč ho překvapily reakce na jeho instalaci Vnímání v Českých Budějovicích?

Jaký podle vás existuje vztah mezi stavbou a krajinou, ať už tou městskou, nebo přírodní?

JAN: Když se podíváme na dějiny architektury, tak každá stavba již od prvopočátku nějakým způsobem vždy reagovala na své okolí. Ať už se člověk pohyboval v jeskyni, nebo dělal nějaké jednoduché stavby, které také vycházely z přírody. Myslím, že je to velmi zásadní vazba, i když se budeme bavit o městské krajině. Nikdy neděláme dům do vzduchoprázdna nebo někam do vesmíru, vždy jej děláme na naši planetu.

Ohledně vztahu koncepce stavby a krajiny existuje velká škála odpovědí, které se týkají samotné formy stavby. Kdybychom se bavili konkrétně o mých projektech, tak řada z nich vyloženě pracuje s krajinou tak, že přebírá nějaké její atributy. Například vstup do punkevní jeskyně, který vypadá jako krystal, chce být už v prvopočátku jeskyní. A ještě, než do ní vstoupím, tak se naladím v této budově. Další projekty, které s tímto motivem pracují, jsou například terénní mulda ve Stálkově nebo parkoviště na Modravě. V obou případech jde o to co nejvíce splynout s okolím. Nenarušit přírodní charakter a ráz okolního prostředí.

Informační centrum s parkovištěm v Modravě, studie 2009. Zdroj: archiv Jana ŠépkyInformační centrum s parkovištěm v Modravě, studie 2009. Zdroj: archiv Jana Šépky

Je to jedna z možných odpovědí a samozřejmě, že se v krajině můžeme chovat i tak, že do ní postavíme něco úplně odlišného, co bude vytvářet nějaké teritorium. Projekt Pokoj v krajině, což je odpočívadlo pro turisty, je přesně ten jiný princip  ̶  princip kontrastu. Vymezuji se proti krajině, vsazuji do ní „obývací prostor“, který umožňuje pomyslný komfort. V takovém prostoru si zároveň daleko víc uvědomíte prostředí kolem sebe.

Pokoj v krajině, studie 2009, realizace 2010. Zdroj: archiv Jana ŠépkyPokoj v krajině, studie 2009, realizace 2010. Zdroj: archiv Jana Šépky

Takže skrze jedno poznáváme druhé?

JAN: Tak tak. Ale neexistuje univerzální odpověď, vždy to vychází z konkrétního projektu, konkrétní situace, krajiny, města. To je nakonec na architektuře to zajímavé. Pořád může mít nové a nové odpovědi, že se vlastně nedá nalézt ta univerzální odpověď.

Máte nějaké architektonické, umělecké nebo morální vzory?

JAN: Je jich hrozně moc. Když studujete architekturu, tak samozřejmě zjistíte, že v zásadě skoro všechno bylo objeveno a že je dobré se z toho poučit a rozvíjet myšlenky. Nemám jeden vzor nebo jednoho architekta, ke kterému bych se upnul, mám jich desítky, možná stovky. Když to řeknu zjednodušeně, nejsem fascinovaný Le Corbusierem třeba proto, že bych chtěl pokračovat v jeho filozofii architektury.

Stejně tak to mám i u jiných architektů, které obdivuji, jako je Ludwig Mies van der Rohe nebo Louis Kahn a tak dál. Jsem ale fascinovaný konkrétními stavbami a principy, které do nich vložili. To je pro mě tou pravou inspirací  ̶  mohu rozvíjet jejich myšlenky v konkrétní práci. Nicméně, rád se nechávám inspirovat věcmi mimo architekturu. A ještě musím poznamenat, že můj návrh není nikdy úplnou kopií původní inspirace.

Vstupní objekt do punkevní jeskyně, studie 2004, spolupráce s Petrem Hájkem, Tomášem Hradečným, Simovou Kurčíkovou. Zdroj: archiv Jana ŠépkyVstupní objekt do punkevní jeskyně, studie 2004, spolupráce s Petrem Hájkem, Tomášem Hradečným, Simovou Kurčíkovou. Zdroj: archiv Jana Šépky

Ve vašich studiích i realizacích vnímám určitou míru básnického vyjádření, jakousi jemnou prostorovou a světelnou emoční linii. Je pro vás důležité, aby architektura měla nějakou poetickou vrstvu?

JAN: Zřejmě ano, ale nejspíš se tam ty věci dostávají podvědomě. Na projektech, jako je SEFO, Dům pod pokličkou nebo Smuteční síň v Roudnici nad Labem, najdeme motivy, které záměrně pracují se světelnými efekty. Můžeme v nich tento moment nalézt, ale nemám na to racionální odpověď. Máte pravdu, v mých projektech je určitě řada emotivních prvků. Prvotní nápad i forma tedy není čistě racionální. Racionalitu hledám až dodatečně, protože samozřejmě hovoříme o architektuře a o stavbách, které se musí užívat, a ne být jenom obraz či socha. Stavby nemohou být jen emotivní, mají také sloužit. Skloubení racionality a emoce je pro mě důležité, snažím se mít v projektech přítomné obě složky.

Smuteční síň v Roudnici nad Labem, studie 2010, spolupráce s Martinem Kvitou, Martinou Vlnasovou, Lukášem Zimandlem. Zdroj: archiv Jana ŠépkySmuteční síň v Roudnici nad Labem, studie 2010, spolupráce s Martinem Kvitou, Martinou Vlnasovou, Lukášem Zimandlem. Zdroj: archiv Jana Šépky

V souvislosti s projektem SEFO bych se chtěla zeptat, jak vnímáte aktuální situaci? Chtěl byste projekt realizovat?

JAN: Je to deset let, co tento projekt vznikl a je teď opět nová šance, že by se mohl realizovat. Ve hře je ještě další možnost umístit SEFO do stávajících Hanáckých kasáren. Tím by úplně padla moje vize. Já doufám, že se tato varianta neuskuteční, protože kasárna je zcela nevhodná pro vystavování a aktivity týkající se muzea. Když se ptáte, jestli bych se na tom rád podílel, tak určitě rád. Měl jsem teď schůzku v muzeu s novým týmem, který ipravuje libreto a pokud by se to uskutečnilo, tak bych se na to velmi těšil i po tom všem (smích).

SEFO (Středoevropské fórum) Olomouc, studie 2009, spolupráce s Václavem Dernerem. Zdroj: archiv Jana ŠépkySEFO (Středoevropské fórum) Olomouc, studie 2009, spolupráce s Václavem Dernerem. Zdroj: archiv Jana Šépky

Máte také bohaté zkušenosti s pedagogickým působením na školách architektury. Působil jste deset let na FA ČVUT, od roku 2014 vedete ateliér A1 na UMPRUM. Co se snažíte předat svým studentům?

JAN: Pro mě učit znamená, že člověk něco dává, ale zároveň chce také něco dostávat. Zatím mě to naplňuje, protože škola představuje možnost neustále o architektuře přemýšlet. Dostáváte od studentů celou řadu otázek, které byste si sama nepoložila. To je velmi inspirativní a zajímavé, protože mě to nenechává v klidu a musím jim na to nějakým způsobem odpovídat a reagovat.

Další pramen inspirace.

JAN: Tak tak. Baví mě být obklopen mladými lidmi, debatovat s nimi. Patnáct let se věnuji tématu českých měst. Spolupráce je to velmi obohacující, a myslím si, že jak studentům, tak městům to dává úplně jiný úhel pohledu, který si třeba v praxi nemohou dovolit.

Akademické prostředí totiž umožňuje netradiční pohled, můžeme společně se studenty ukazovat cestu. Není to tedy jen o vztahu učitel – žák, ale je to zároveň i o tom, ukazovat v praxi politikům i lidem, že řešení mohou být různorodá. Města jsou pak otevřená k diskusi a přijímají i ty netradiční pohledy.

Čím myslíte, že to je? Myslíte, že je to dané tím, že se to týká školních prací?

JAN: Myslím si, že to je dané tím, že akademické prostředí tvoří nezávislou platformu. Druhá rovina je ta, že města za to nemusí platit, nikoho to nezatěžuje. Je to čistě akademická debata a všichni víme, že se studentské návrhy potom nebudou realizovat. To je hrozně důležitá věc, protože politické hádky vždy končí tímto: „Dáme 50 milionů na tohle nebo je dáme raději na údržbu, domov důchodců, kanalizaci?“. Málokdy se řeší vize města. Na to vám dnes nikdo peníze nedá.

Kaple v Klatovech, studie 2011. Zdroj: archiv Jana ŠépkyKaple v Klatovech, studie 2011. Zdroj: archiv Jana Šépky

V roce 2016 jste realizoval site-specific instalaci Vnímání v Českých Budějovicích. Tematizoval jste jí naše vnímání umění a veřejného prostoru. Úspěch projektu ukazují i četné horlivé debaty, jež se spolu s realizací otevřely. Jaká myšlenka pro vás byla při návrhu projektu v tomto směru nejdůležitější?

JAN: Když mě Michal Škoda, ředitel Domu umění, oslovil, abych udělal svoji výstavu, tak jsem se přijel do Českých Budějovic podívat. Můj první dojem na místě byl ten, že jsem na tom velkém náměstí nemohl Dům umění nalézt. Už ten den jsem se proto rozhodl pracovat s tématem zviditelnění Domu umění. Později, když jsem městem procházel, zjistil jsem, že máme naprosto úžasné památky a chodíme kolem nich a vnímáme je jen tak mimoděk, stereotypně. Už neobdivujeme Samsonovu kašnu a to, jak jsou na ní zobrazení atlanti...

Proto jsem ji uzavřel do válce a propojil s Domem umění tak, aby každý návštěvník musel nejdřív projít domem a pak se dostal po lávce ke kašně. U ní mohl strávit zdarma tolik času, kolik chtěl.

Vnímání, studie a realizace 2016, spolupráce s Janem Bártou. Zdroj: archiv Jana ŠépkyVnímání, studie a realizace 2016, spolupráce s Janem Bártou. Zdroj: archiv Jana Šépky

Překvapilo mě na tom několik věcí. Jednak to bylo absolutní odmítnutí veřejnosti ještě před otevřením instalace. Domnívám se, že řada lidí to vnímala tak, že mým záměrem je na náměstí vytvořit výrazný monumentální objekt. Tak to ale samozřejmě nebylo myšleno. Zajímavý moment byl, když se instalace otevřela a první návštěvníci mohli zjistit, jak je instalace myšlena, a jakým způsobem si to mohou užít. Najednou pochopili, že ten rozměr je úplně někde jinde, než jak to viděli v novinách. Já jsem před tím dostával řadu nepříjemných e-mailů, dokonce jsem měl i řadu nepříjemných telefonátů. Pak se to úplně otočilo a začal jsem naopak dostávat zajímavé pochvalné e-maily. Lidé nečekali, že z toho budou mít takový zážitek, že to na ně bude tak působit. Najednou byli s kašnou sami, slyšeli zurčení vody, nebyla kolem auta atd. To pro mě byla největší zkušenost z této instalace.

Druhá rovina byla, jak o tom formálně psali teoretici. Řada z nich to nazývala „Duchampovskou akcí“. Vůbec jsem nechápal, proč je to tak hodnocené. Oni to sice mysleli v pozitivním slova smyslu, ale přirovnávali to k věcem, které s tím vůbec nesouvisí. V souvislosti s tím je zajímavý pohled ruského teoretika 20. století Viktora Šklovského, který se zabýval tím, jak něco opomíjíme a následně to nahlédneme v jiném světle a jinýma očima. A to je přesně ono. Oplocení a válec vám tu kašnu měli ukázat trochu jinak, měli jste si ji užít jiným způsobem. To byl ten cíl.

Vnímání, studie a realizace 2016, spolupráce s Janem Bártou. Zdroj: archiv Jana ŠépkyVnímání, studie a realizace 2016, spolupráce s Janem Bártou. Zdroj: archiv Jana Šépky

K vašim nadcházejícím kulatinám připravuje teoretička Vendula Hnídková obsáhlou monografii Jan Šépka: Inspirace. Kniha vyjde na konci října právě na vaše narozeniny. Znamená to pro vás osobně nějakou formu životního nebo profesního bilancování?

JAN: Asi to je bilancování, když je to k příležitosti mých padesátin, takové shrnutí za posledních 30 let. Oslovil jsem kamarádku Vendulu Hnídkovou, která mou práci zná, dlouhodobě ji sleduje, a i o některých mých projektech a stavbách psala do českých i zahraničních časopisů. Stejně tak já sleduji její práci. Požádal jsem ji proto, aby vybrala práce a napsala úvodní text. Vendula se toho chopila, vybrala 37 projektů, a napsala moc pěkný text. Požádal jsem jí, aby to nebylo nic oslavného, tak to doufám splnila. Není to tak, že už jdu do hrobu (smích), je to jen nějaké shrnutí. Rád bych ještě něco dodal. Jelikož jsme na té knize pracovali i s grafikem Milanem Nedvědem zhruba dva a půl roku, tak i mně to něco dalo. Hodně věcí jsem si uvědomil zpětně. Ať už je to například práce se světlem, nebo to, že se některé náměty opakují. Při běžné práci tyto momenty nevnímáte.

Obálka nové knihy Jan Šépka: Inspirace. Texty Vendula Hnídková, grafický design Milan Nedvěd. Zdroj: archiv Jana ŠépkyObálka nové knihy Jan Šépka: Inspirace. Texty Vendula Hnídková, grafický design Milan Nedvěd. Zdroj: archiv Jana Šépky

Mám například moc rád naivní umění nebo Paula Kleeho, Jeana Dubuffeta, skupinu CoBrA atp. Když se začnete analyzovat zpětně skrz takovou knihu, uvědomíte si, že se nějaké atributy naivity podobné těmto uměleckým projevům objevují také v mých projektech. Není to tedy jen bilance, je to i sebeanalýza, která mi doufám pomůže v další práci.

Jakými projekty se v současnosti zabýváte?

JAN: Teď odevzdáváme dva projekty. První je nová prezentace Zdíkova paláce v Olomouci, kde jsou dochovaná románská okna, velmi cenná. Bohužel jejich dnešní podoba úplně nepřispívá prezentaci románského paláce. Naše řešení spočívá v odstranění konstrukcí z 80. let 20. století a vytvoření plechové střechy. Cílem je soustředit pozornost primárně k románským oknům. Doufám, že naše řešení přispěje k lepšímu vnímání této památky, která je naprosto unikátní. Musíme si uvědomit, že se jednalo o největší románský palác ve střední Evropě.

Nová prezentace Zdíkova paláce v Olomouci, studie 2017, spolupráce s Janem Bártou, Markem Fischerem. Zdroj: archiv Jana ŠépkyNová prezentace Zdíkova paláce v Olomouci, studie 2017, spolupráce s Janem Bártou, Markem Fischerem. Zdroj: archiv Jana Šépky

Druhým projektem jsou Centrální polytechnické dílny a galerie města Pardubice. Vedle Gočárových mlýnů vznikne celý nový okrsek budov. Přímo v nich by pak měla sídlit Východočeská galerie, která se přesouvá ze zámku. V objektu, který navrhujeme, by se tedy měla ocitnout galerie města a nad ní Centrální polytechnické dílny, což jsou dílny pro děti, ve kterých se můžou učit pracovat s kovem, se dřevem, s počítači, dělat pokusy ve fyzice nebo v chemii apod. Bude to vůbec první stavba svého druhu v České republice. Dílny budou výborně vybavené a bude je moci navštívit také široká veřejnost. Pracujeme i na veřejném prostoru, takže je to celkem velkolepý projekt, který by měl právě v tomto místě dát celým Pardubicím nový nádech a impuls.

Centrální polytechnické dílny a galerie města Pardubic, studie 2017, spolupráce s Janem Bártou a Markem Fischerem. Zdroj: archiv Jana ŠépkyCentrální polytechnické dílny a galerie města Pardubic, studie 2017, spolupráce s Janem Bártou a Markem Fischerem. Zdroj: archiv Jana Šépky

Projekt je ojedinělý také z toho důvodu, že se jedná o spojení kraje, města a soukromého investora, tedy třech subjektů, které spolupracují, což je v našich podmínkách naprosto nebývalé. Soukromým investorem je pan architekt Smetana, který vymyslel celou strategii a hodně tím projektem žije. Je pro mě důležité mít investora, ať už soukromého nebo státního, který projektům věří, dává do nich energii a společně pak vymýšlíme program. Tak to mám rád, když to není jenom formální plnění úkolů, ale je tam nějaká nadhodnota, která se přidává na všech stranách.

Související

Schopnost proměnit veřejný prostor. Architekti ze studia ellement úspěšně zdokonalují město Zlín
Interiér a architektura

Schopnost proměnit veřejný prostor. Architekti ze studia ellement úspěšně zdokonalují město Zlín

Eva Gartnerová - 4. 10. 2019

Česká architektka buduje prázdninový resort v Costa Rice. Doufám, že tato práce nikdy neskončí, říká Dagmar Štěpánová
Interiér a architektura

Česká architektka buduje prázdninový resort v Costa Rice. Doufám, že tato práce nikdy neskončí, říká Dagmar Štěpánová

Iveta Jakubčíková - 10. 9. 2019

Design nestudovala, přesto sbírá jednu cenu za druhou. Interiéry Denisy Strmiskové oceňují doma i v zahraničí
Interiér a architektura

Design nestudovala, přesto sbírá jednu cenu za druhou. Interiéry Denisy Strmiskové oceňují doma i v zahraničí

Nikol Galé - 12. 2. 2019

Z ČVUT do Paříže a zase zpátky. Rozhovor s architektkou, která navrhuje ty nejlepší interiéry
Interiér a architektura

Z ČVUT do Paříže a zase zpátky. Rozhovor s architektkou, která navrhuje ty nejlepší interiéry

Kristýna Mikešová - 9. 7. 2018

job shop
výstava czd
kruh 2024 duben
shop 4/2024