„Musela jsem si vyvinout vlastní metodu, jak rozvíjet tvůrčí proces s umělou inteligencí ještě předtím, než začnu vytvářet něco konkrétního. Je to jako vyjednávání předmanželské smlouvy nebo audit před koupí společnosti,“ říká Lenka Hámošová o svém výzkumu a propojení AI s vlastní grafickou tvorbou. Jak tento přístup probíhá v praxi?
Zkuste si představit, že umělá inteligence přemýšlí stejně jako člověk. Že má tělo, dokáže svět vnímat vlastními smysly a nebo že na základě vašeho souhlasu pro používání zoomovacího nástroje při online hovoru s vašimi rodiči zaznamená váš obličej a hlas, z něhož vytvoří personalizovanou deepfake reklamu, ve které vašemu otci prodáváte doplňky stravy na klouby. Nad podobnými úvahami ve svém výzkumu využití umělé inteligence v kreativním průmyslu přemýšlí grafická designérka a výzkumnice Lenka Hámošová. „Nesmíme uvažovat nad věcmi, ve kterých za umělou inteligencí jako lidé zaostáváme, ale nad momenty, které nám proti ní poskytují konkurenční výhodu,“ vysvětluje. Jak generativních AI modelů kreativně využívat a přitom si ponechat tvůrčí autenticitu, kde leží hranice mezi spoluprací umělé inteligence a člověka a jak se vyvarovat generování společenských vizuálních stereotypů?
Lenko, pokud vaši praxi jednoduše shrneme, vy se již několik let věnujete výzkumu umělé inteligence a jejího využití v kreativních průmyslech. Z jaké pozice jste se k tomuto oboru dostala, co vás k němu přivedlo?
LENKA: Už dříve jsem se jako designérka podílela na výzkumných a kritických projektech týkajících se problematických oblastí vizuální komunikace, jako jsou zavádějící architektonické vizualizace, vizuální smog v městském prostředí nebo přetížení obrazovým balastem v online prostředí. V roce 2018 mě tedy pochopitelně zaujaly první deepfakes a odtud se přirozeně začal rozvíjet můj zájem o možnosti tvorby syntetického obsahu pomocí nástrojů generativní umělé inteligence a neuvěřitelný potenciál, který s sebou tato nová technologie pro využití v umění a designu přináší.
V mnoha vašich edukačních programech a workshopech vycházíte z myšlenky, že operace umělé inteligence nestojí na stejném základu jako myšlení člověka. Mezi jednu z výrazných rozdílností mezi AI a člověkem patří absence lidského těla. S tímto momentem jste pracovala ve workshopu s názvem Tuning in: Alternatives to Human-AI Co-Creation. K čemu jste během workshopu s participujícími dospěli?
LENKA: Tento workshop vznikl se záměrem konfrontovat účastníky s limity uživatelských rozhraní nástrojů umělé inteligence, které jsou v současnosti založeny především na používání přirozeného jazyka. Lidská inteligence není omezena jenom na mozek, a tak je zřejmé, že ji nelze redukovat pouze na lidský jazyk tak, jak se to nyní ve výzkumu umělé inteligence dělá. Během workshopu jsme zkoumali způsoby, jak „přeložit“ tělesnou zkušenost interakce s hliněným materiálem do AI bez použití jazyka. Byla to obtížná výzva, protože člověk v procesu myšlení dříve či později vždy narazí na vyjádření jazykem. Tento experiment ale otevřel plodnou diskusi o potřebě rozmanitějších forem vstupu do syntézy médií asistované umělou inteligencí a o paradoxu spolupráce člověka a umělé inteligence.
V jednom rozhovoru jste řekla, že vztah mezi lidským a syntetickým nás vrací k naší tělesnosti. To je velmi zajímavá myšlenka. Jak podle vás nastavit ten správný balanc mezi smysluplnou spoluprací s AI a plnohodnotným využitím našich fyzických možností?
LENKA: Nesmíme uvažovat nad věcmi, ve kterých za umělou inteligencí jako lidé zaostáváme, ale nad momenty, které nám proti ní poskytují konkurenční výhodu. A tou je jednoznačně fakt, že máme tělo. Díky němu se pohybujeme po světě a jeho prostřednictvím vnímáme různé kvality informací. To, jak vnímáme svět kolem sebe prostřednictvím smyslů, jak v našem těle vznikají různé pocity, myšlenky a emoce, jak se někdy rozhodujeme na základě intuice, jak nás ovlivňují sny, nebo to, jak nás dokáže ovládnout láska nebo hněv, naší existenci dává další rozměr. Při práci s AI s tím lze vědomě pracovat – více se spoléhat na své pocity, neracionalizovat a dávat prostor tichým znalostem či divoké představivosti. To vše vychází z naší tělesnosti a bylo by pošetilé hledat jejich náhradu u umělé inteligence.
Nyní jsme se bavily o rozdílnostech mezi člověkem a AI. Co ale podobnosti? V lidském světě nacházíme mnoho momentů, které k modelu AI částečně odkazují: algoritmický pohyb zvířecích hejn a stád, cirkulace některých přírodních procesů nebo například principy autistického myšlení. Najdeme naopak i u umělé inteligence prvky lidského uvažování?
LENKA: Určitě ano, AI do jisté míry přece kopíruje naši neuronovou síť. Současnost stále více ukazuje, jak moc umělá inteligence odráží naše myšlení. Generativní modely vychází z nekorigovaných, volně přístupných dat a do generovaného výstupu promítají všechny společenské stereotypy a ideologie, které často nemají nic společného s aspekty opravdového života. Jeden model například pod slovem „lékař“ vždy vygeneruje bílého muže, ačkoli jiný model naopak není schopen vygenerovat obraz bílého muže, ani když dostane explicitní pokyn.
To bychom měli výslovně zohlednit, pokud se rozhodneme s těmito nástroji pracovat v tvůrčí praxi. Už nemáme plnou kontrolu nad tím, co do své práce promítáme – kooperací s AI se stáváme spolutvůrci průměru současné populární kultury.
Pexeso vytvořené pomocí AI. | Foto: Archiv Lenka Hámošová
Projekt Collective Vision of Synthetic Reality, na kterém jste pracovala od roku 2018 do roku 2022, se zaměřuje na nalézání nových možností využití generativních programů různých druhů. Participující pracují s balíčkem speciálních karet, skrze které se seznamují se současnými možnostmi AI a podle toho následně navrhují nové cesty, jak AI využít. Jaké nejzajímavější výstupy byste zmínila?
LENKA: V tomto případě šlo o vysoce spekulativní brainstorming. Účastníci se nemuseli držet reálných možností, a tak vytvářeli různé divoké sci-fi scénáře. Workshop ale celkem trefně odhalil způsoby, jakými lidé obvykle o umělé inteligenci přemýšlejí, a dystopické úvahy, k nimž je přivádí. Jeden z realističtějších scénářů například pracoval s kombinací virtuální reality a umělé inteligence – šlo o generování simulací letních dovolených jako levné alternativy návštěvy tropických destinací. To podle mého názoru docela trefně předjímalo skutečnost, že syntetická realita bude především masovým produktem. Podobný workshop jsem ale připravila také např. pro společnost Google, konkrétně tým AI Ethics, který touto metodou zkoumal alternativní způsoby využití tehdy dostupných generativních modelů AI a hledal potenciální etické problémy, na které se pak mohl dále zaměřit ve svém vývoji.
Kromě výzkumu se věnujete také grafickému designu. Jak poznatky ze svého výzkumu reflektujete v designérské praxi?
LENKA: Od té doby, co pracuji s umělou inteligencí, se můj způsob práce rozhodně změnil, se spoustou věcí jsem ztratila trpělivost a podvědomě hledám rychlejší alternativy k pracným řešením. Generovaný obsah se pro mě stal materiálem k vytváření koláží, chatbot mi zase pomáhá s kódováním. Ale právě díky svému výzkumu jsem si také uvědomila kritické momenty, kdy začínám ztrácet tvůrčí kontrolu nad procesem návrhu. Musela jsem si vyvinout vlastní metodu, jak rozvíjet tvůrčí proces s umělou inteligencí ještě předtím, než začnu vytvářet něco konkrétního. Je to jako vyjednávání předmanželské smlouvy nebo audit před koupí společnosti.
V minulém roce jste pro organizaci prg.ai navrhla ocenění AI Awards 2023. K této práci jste využila generativních AI modelů. Z jaké koncepce jste vycházela?
LENKA: Pro tuto příležitost jsem měla vytvořit generovaná ocenění vystihující zásluhy každého oceněného. To pro mne byla docela výzva, protože současné generativní nástroje nemají rády příliš specifické požadavky. Čím konkrétnější požadavek zadáváte, tím AI sice lépe chápe, co má vytvořit, ale zároveň tím více začíná přebírat tvůrčí kontrolu a záměrně například vynechává určité prvky z obrázku. Proto jsem se rozhodla rozdělit proces do více vrstev, vygenerovat jednotlivé prvky a ty pak ručně spojit. Záměrně jsem pracovala s pompézním barokním stylem jako protipólem k očekávané estetice současných AI obrazů. Tento barokně-rokokový styl dal plně vyniknout nádherným dekorativním detailům, které AI vytvořila, ale také podle mého názoru vtipně poukázal na způsob, jakým je naše vizuální kultura reinterpretována očima generativních modelů. Tento projekt dobře ukazuje, že pro komplexnější generovaný výsledek nestačí banální zadání, ale je nutné zapojit člověka, který umělou inteligenci kreativně vede.
K vaší výzkumné praxi patří taktéž zkoumání fenoménu deepfake. Víc než nebezpečí, které s sebou může přinášet, ho však vnímáte jako zajímavý ukazatel vztahu „reality“ a „fikce“ v současném světě. Využila jste vy sama někdy principu deepfake a dokázala byste předpovědět, v jaké formě se s ním budeme v budoucnu setkávat?
LENKA: Pojem deepfake je známý hlavně jako nedobrovolné použití něčí tváře ve falešném audiovizuálním záznamu s úmyslem dotyčnému ublížit. I tato technologie má však svou šedou zónu využití. V psychoterapii je například možné dosadit váš obličej do situace, ze které máte strach, a opakovaným sledováním této situace se tohoto strachu postupně zbavujete. Nebo svůj obličej můžete vložit do výukových videí a dosáhnout tak lepší emoční odezvy u dítěte, které se pak učí jakoby přímo od vás. Nejpravděpodobnější využití ale dříve či později vidím v personalizované reklamě. Už nyní často narážíme na deepfake reklamy, ve kterých nám například Taylor Swift prodává kuchyňské vybavení. Představte si budoucnost, kdy během reklamní přestávky fotbalového zápasu na druhém konci země bude váš otec sledovat reklamu, ve které mu vy sama budete nabízet doplňky stravy na klouby.
Čemu se plánujete věnovat v roce 2024?
LENKA: Letošní rok jsem začala prací, již jsem dlouho odkládala – aktualizací své sady brainstormingových karet s modely umělé inteligence pro kreativní využití, kterou jsem právě dokončila. Chystám také řadu veřejných workshopů a přednášek a plánuji dlouhodobější školení pro kreativní profesionály, kteří by rádi získali hlubší vhled do způsobů, jak umělou inteligenci kreativně využívat ve své praxi a jak se vyhnout běžným problémům, jako jsou generické výstupy a nedostatek tvůrčí kontroly. Kromě toho organizuji pravidelná setkání Creative AI Meet-up v Praze a v současné době připravuji konferenci o autorském právu a generativní umělé inteligenci. Na podzim nás opět čeká skvělý festival Uroboros, který určitě přinese reflexi řady technologických a společenských fenoménů prostřednictvím umělecké tvorby. No, nudit se určitě nebudu.
