Jana Mattas Horáčková

Redaktorka

Jana vystudovala Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, fakultu multimediálních komunikací, druhého magistra si střihla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, katedru dějin umění a estetiky – obor teorie a historie designu a nových médií. Od roku 2011 spolupracuje s Czechdesignem, kde byla v letech 2011–2014 vedoucí výstavních a vzdělávacích projektů, věnovala se fundraisingu, doposud spolupracuje jako externí redaktor a odborný a grantový poradce. Odborného a grantového poradce dělala i pro festival ilustrace Lustr, nakladatelství PageFive a různé umělce a designéry individuálně. Miluje dějiny umění a designu tolik, že je ráda předává dál, a proto učí na střední a vyšší odborné umělecké škole v Praze. Zajímá ji i psychologie, vystudovala Pražskou vysokou školu psychosociálních studií – psychoterapii a také arteterapii – a nyní je v psychoterapeutickém výcviku. Ráda chodí po výstavách, kam teď s sebou vodí i své dvě maličké děti. Moc ráda vysedává v kavárnách, to tedy raději s přáteli. Je knihomol, má ráda moře, porcelán po babičce, ironii a pařížskou šlehačku.

Kdyby o českém designu vznikl film, jaký by měl titulek?

Jak šel mraveneček ze skla a porcelánu do světa. S podtitulem Svět krásných i ne/zbytných věcí v Čechách.

Který výrobek navržený českým designérem je tvůj nejoblíbenější?

Nejoblíbenější? To je těžká věc, každou chvilku se zamiluji do něčeho jiného. Obklopuji se klasikou, jeden z mých největších lovebrandů je jednoznačně TON! Mám ráda vázy od Jiřího Pelcla, nosím šperky od Kláry Šípkové a Kristýny Malované, módu od Zdeňky Imreczové nebo Karolíny Juříkové, oblíbila jsem si sklo od Františka Jungvirta nebo Ronyho Plesla, porcelánové věci od Maxima Velčovského. Baví mě produkty firmy Lasvit nebo Bomma…

Za opravdu nejkrásnější ale považuji tradiční klasiku. Vždycky se ráda podívám na čajový soubor Josefa Sutnara na fotografii Josefa Sudka, mám moc ráda koberce s abstraktními vzory od Olgy Karlíkové, které připomínají Jacksona Pollocka, fascinuje mě automobil Tatra 87, který navrhnul Hans Ledwinka – s tímto vozem podnikli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Výborné jsou věci z období kubismu u nás, třeba Janákova cukřenka nebo Gočárův lustr.

Proč má smysl psát o českém designu?

Věřím, že žít v esteticky i funkčně kvalitním prostředí nás může formovat a kultivovat, dělat nás i náš život lepším. Informovat o tom skrze naše články pro mě má smysl a dělá mi to radost. Snad se mi to tak daří předávat i našim čtenářům.

S kým bys nejraději udělala rozhovor a vzala ho na večeři?

Božena Rothmayerová, hodně mě zaujal její příběh, který jsem nedávno četla. Móda, kterou navrhovala, je tak nadčasová, že bych ji ráda nosila i dnes. Vzala bych na rozhovor a večeři ji i jejího manžela, architekta Otto Rothmayera, a nechala si vyprávět o jeho práci pro T. G. Masaryka a Pražský hrad.

Kde český design nejvíce chybí?

Určitě ve veřejném prostoru. Stav zastávek MHD, laviček, košů, atp. se sice pomalu zlepšuje, ale pořád máme ve veřejném prostoru ještě mnoho rezerv – od množství a úrovně billboardů přes reklamy, vývěsní štíty po parkoviště nebo různé komunikace – nadjezdy, mosty. Tady bych si přála větší pozornost nejen! designérů.