Adam Gebrian je jedním z autorů koncepce CAMPu. Zdroj: CAMP. Adam Gebrian je jedním z autorů koncepce CAMPu. Zdroj: CAMP.

V Praze vyrostlo moderní centrum architektury. Adam Gebrian představuje CAMP

V areálu Emauzského kláštera otevřelo své brány Centrum architektury a městského plánování (CAMP), jehož cílem je poutavým způsobem informovat o tom, co se v hlavním městě chystá. V CAMPu by se také měly setkávat dříve znepřátelené tábory: zástupci města, developerů a občanů. Jedním z autorů koncepce CAMPu je architekt Adam Gebrian, s nímž jsme si povídali o budoucnosti Prahy, o informačních budkách a o zájmu mladých lidí o městská témata.

Co vás přesvědčilo, abyste se osobně podílel na koncepci CAMPu? Proč je podle vás zajímavé městské centrum architektury?

V roce 2005 jsme bydleli s manželkou v Paříži a já jsem pravidelně chodil na výstavy, přednášky a diskuze do instituce, která se jmenuje Pavillon de l‘Arsenal. Jedná se o starou průmyslovou halu v centru města, kde každý mohl získat informace o tom, co se v Paříži chystá – vedle prezentací nových domů nebo čtvrtí tu zároveň dělali krásné tematické výstavy. Pamatuji si třeba jednu z nich, která se jmenovala „Paříž v noci“ a shromažďovala vše, co se tohoto tématu dotýkalo, včetně literatury nebo filmu.

Dále jsem tu viděl krásnou výstavu, která pomocí vizualizace dat ukazovala, v jakém stavu Paříž právě teď je, jak se tu lidí pohybují, jak bydlí, atd. A bylo pro mě důležité vidět, že sem chodili nejen místní obyvatelé, ale také turisti. Tehdy mě poprvé napadlo, že by bylo bezva, kdyby Praha měla něco podobného. O několik let později jsem totéž viděl i v Londýně a začal jsem poprvé mluvit a psát o tom, že by Praha měla mít také vlastní centrum architektury. Vycházel jsem ze zkušenosti, že takovéhle věci na světě existují, plní svůj účel a lidé se o ně zajímají. A když jsem asi před dvěma lety dostal nabídku se na takovém projektu podílet, samozřejmě jsem ji rád přijal.

Vernisáž Smichov City - od nádraží k nové čtvrti. Zdroj. FCB CAMPuVernisáž Smichov City - od nádraží k nové čtvrti. Zdroj. FCB CAMPu

Jedním ze zásadních podnětů, proč jsme se do tohoto projektu pustili, bylo informační centrum tunelu Blanka. Byla to taková budka na Letenské pláni, kterou jsem čtyřikrát navštívil, a z toho třikrát byla zavřená. Otevírací doba byla ve středu od dvou do šesti hodin, přesto tady třikrát v tuto dobu probíhal úklid nebo technická pauza. Pro mě to byla ukázka, jak město tyto věci komunikuje, což mi u stavby za 40 miliard korun přišlo jako ostuda. A říkal jsem si, že bych byl rád, aby investoři nestavěli své budky na okrajích měst, ale mohli své plány prezentovat na jednom místě, a pokud to neudělají, lidé se na to sami začnou ptát.

Říkal jsem si, že kdybych měl udělat seznam institucí, které se zabývají minulostí Prahy, bude asi dost bohatý. Ale těch, které se zabývají budoucností města, asi moc nebude. A mně svým způsobem přijde budoucnost zajímavější než minulost. I když minulost vidíme i zde – tento dům od Karla Pragera sloužil Sdružení projektových ateliérů a následně Projektovému ústavu výstavby hlavního města Prahy. Karel Prager tady měl vymyšlené tzv. Baucentrum, kde se měly prezentovat experimentální stavební technologie ze světa, abychom byli konfrontováni s nejnovějšími trendy v oboru. K tomu ale nikdy nedošlo, přišla normalizace a tento prostor byl rozdělen různými příčkami a ležel v podstatě ladem.

CAMP se nachází v budově od Karla Pragera. Zdroj: CAMP.CAMP se nachází v budově od Karla Pragera. Zdroj: CAMP.

Máte už představu, kdo jsou lidé, kteří se o CAMP zajímají?

Na to neumím úplně přesně odpovědět. Za první měsíc navštívilo CAMP asi 5000 lidí, ale většina z nich jsou návštěvníci nějakých konkrétních akcí – jdou se podívat na film nebo na přednášku a při tom objeví tento prostor, případně si zajdou na výstavu a řeknou o tom někomu dalšímu. Když budu generalizovat, potkávám tu relativně dost mladých lidí, a pak úplně ty nejstarší.

Některé mé kolegy architekty překvapuje, kolik opravdu mladých lidí sem chodí se zájmem o městská a architektonická témata. Zároveň pracujeme na programu, který by naše aktivity měl lépe provázat se základními a středními školami.

Když se setkáváte s nejmladší generací, pozorujete vy osobně již nějakou generační proměnu ve vkusu nebo vnímání svého okolí?

Na to nedokážu dost dobře odpovědět, mé zkušenosti jsou v tomto ohledu omezené. Ale sám jsem se během jedné své přednášky ptal dětí na základní škole, jestli přemýšlely o tom, v čem by někdy chtěli bydlet. A během našeho rozhovoru se ukázalo, že většina z nich by chtěla bydlet v domku se zahradou v satelitu za městem. Řekl jsem jim, proč si myslím, že to není tak dobrý nápad, a vysvětloval jsem, jaké problémy jsou s tím spojeny a jaké jsou i jiné možnosti.

Během té debaty jsem viděl, s jakým zájmem mě poslouchají, a že se s nimi o tomto tématu nejspíš nikdy nikdo nebavil. A když mi došlo, že na mě stejně překvapeně hledí i učitelka, pochopil jsem, že tento problém je trochu hlubší.

Zdroj. FCB CAMPuZdroj. FCB CAMPu

Nedávno se mi stalo, že jsem zaslechl v tramvaji rozhovor dvou učitelek, které byly v Praze na školním výletě, a jedna z nich říkala: „Nejsem žádnej architekt, abych dětem ukazovala baráky.“ Řekl jsem si tedy, že to budu dělat já. Od té doby jsem prováděl po centru Prahy už asi tři školy a je to docela zábava. Mluvím vždycky trochu v širších souvislostech, takže jsem jim vysvětloval, co je to veřejný prostor, jak je možné si ho pronajmout, jak a proč vypadají jednotlivé domy… ale spíš se bavíme o současnosti než o historických památkách, které jsou dětem poměrně vzdálené. Zájem tady určitě je, ale nejsem schopen říct, jestli mají děti a mladí lidé nějak dramaticky odlišné názory než předcházející generace.

Prostory CAMPu jsou otevřeny od úterý do neděle, od devíti do devíti. Zdroj: CAMP.Prostory CAMPu jsou otevřeny od úterý do neděle, od devíti do devíti. Zdroj: CAMP.

CAMP by měl být platformou, kde se na jednom místě budou moci setkávat občané se zástupci města, ale také developerů. Myslíte, že Češi dokážou o veřejných věcech kultivovaně debatovat?

Učí se to všechny zainteresované strany. Bylo by příliš optimistické tvrdit, že už to umíme, ale ani nechci říct, že je to nemožné – jsme teď někde mezi tím. Já jsem celoživotní fanoušek přímé mezilidské komunikace, takže jsem od začátku věděl, že se zde budeme snažit právě o ni. Dnes tady máme výstavu „Smíchov City: Od nádraží k nové čtvrti“, k níž se vážou čtyři úterní setkání, na která může přijít kdokoli a sdílet své názory na proměnu Smíchova – budou tady zástupci Institutu plánování a rozvoje, zástupci investora, politici, architekt, dopravní expert…

Nebude se to konat v amfiteátru, kde by vpředu stáli řečníci, a publikum by sedělo a poslouchalo. Všichni budou stát vedle sebe v hlavním sále, čímž ukážeme, že každý hlas je stejně důležitý. A uvidíme, jak to půjde, třeba se ukáže, že je to úplná katastrofa a že jeden člověk může tu debatu úplně zlikvidovat. Ale je to něco, čemu se chceme dlouhodobě věnovat.

Představení 2.etapy Smíchov City. Zdroj. FCB CAMPuPředstavení 2.etapy Smíchov City. Zdroj. FCB CAMPu

Je ovšem důležité říct, že vše je postavené na dobrovolnosti, my nemáme na investory žádnou páku, abychom je nutili se zúčastnit. Snažili jsme se tady vytvořit určitý prostor, aby pro developery bylo otázkou prestiže tady své věci prezentovat. To jsme si vyzkoušeli na první výstavě, kde jsme oslovili asi sto subjektů a dvě třetiny z nich nám poslaly své podklady.

Cílem CAMPu je informovat, co se v Praze chystá. Zdroj: CAMP.Cílem CAMPu je informovat, co se v Praze chystá. Zdroj: CAMP.

Jaká je podle vás motivace těch, kteří se zapojit chtějí?

Motivace jsou asi různé. Já jsem přesvědčený, že to budou dělat tehdy, pokud to pro ně bude výhodné – musíte mít tedy víru v to, že lidé z okolí mohou váš projekt, byť v detailu, posunout svými postřehy a názory směrem k lepšímu výsledku. Myslím, že to tak často je a vlastně ani není možné diskutovaný projekt obrátit vzhůru nohama. Já se budu snažit ukázat, že v některých případech existují věci, o kterých se diskutovat nedá, protože je už na ně pozdě. Ale u jiných je naopak ještě čas a příležitost je prodiskutovat. Mám pocit, že se v některých debatách semele patnáct let vývoje do hodiny a půl, a pak se zdá, že je možné všechno, ale takhle to nefunguje.

Teď v CAMPu představujete Smíchov. Vidíte v Praze další městské čtvrti, které jsou zajímavé svým vývojem?

Těžko říct. Autonomnost pražských čtvrtí není moc velká, zásadně závisí na městském rozpočtu. Město je hodně centrálně řízené. Je možné říct, že se v některých částech města živelně děje něco, co je někomu sympatické víc a někomu míň, ale mě spíš zajímá, kde jsou příležitosti pro zlepšení.

My jsme tady ukazovali film, který se jmenuje „Místa, která čekají“ a mapuje transformační lokality. Příkladem může být nejen Smíchov, ale také Bubny, oblast kolem Nákladového nádraží Žižkov, Strahovský stadion (který pro mě představuje obrovskou příležitost v centru města), Rohanský ostrov... těchto lokalit je spousta a já bych chtěl, aby se o nich včas diskutovalo.

Dominantou výstavního sálu je 25 metrů dlouhá projekční stěna. Zdroj: CAMP.Dominantou výstavního sálu je 25 metrů dlouhá projekční stěna. Zdroj: CAMP.

Součástí vaší výstavy je přehled kroků, kterými každý projekt musí projít od prvního nápadu až k samotné stavbě. Ve které té fázi vidíte největší prostor pro zlepšení?

Já se takhle na ty věci nedívám. Vím, že řada architektů trpí tím, jak u nás řada věcí trvá dlouho a měla by se zrychlovat. Mou ambicí ale není, aby ty kroky šly rychleji, ale aby byly smysluplnější a aby se o některých krocích diskutovalo ve správný moment – aby se člověk nebavil o barevnosti střechy v době, kdy nemá ani územní rozhodnutí. 

V současnosti je podle mě problém, že kdokoli má nějaký záměr a je schopen udělat vizualizaci, dá ji do novin a většina lidí si myslí, že se začne stavět zítra. Podle mě by naopak mělo být každému jasné, v jaké fázi procesu se právě nacházíme a co je v tu chvíli možné. Tu tabulku tady máme proto, aby se lidi dokázali zorientovat v tom, jak složitý a dlouhý proces to je, a aby si u některých projektů uvědomili, ve které fázi se nacházejí, nebo aby si uvědomili, že u některých projektů je velká pravděpodobnost, že nebudou realizovány vůbec.

CAMP - Centrum architektury a městského plánování a jeho sklepy. Zdroj. FCB CAMPuCAMP - Centrum architektury a městského plánování a jeho sklepy. Zdroj. FCB CAMPu

Kde vy vidíte největší problém Prahy, který by se měl primárně řešit právě z hlediska jejího budoucího vývoje? Na co by se město mělo soustředit?

Myslím si, že město Praha neinvestuje dobře, resp. se soustředí na snadno kvantifikovatelné technické problémy, tedy především zlepšování infrastruktury (ať už se jedná o automobilovou dopravu, metro nebo parkoviště). V různých městech, kde jsem žil, jsem viděl, že naprosto zásadním tématem je bydlení, a že řada měst má velký vliv na svůj bytový fond skrz vlastnictví a výstavbu. A to se nebavíme o sociálním bydlení, ale o městském bydlení – město vlastní a vybudovává vlastní kapacity, které za nějakých podmínek pronajímá a tím má vliv na to, jak se ve městě žije. To Praha dlouhodobě nedělala a myslím si, že by se to mělo změnit.

Dalším tématem jsou, jak tomu říkám, vnitřní rezervy – Praha vlastní řadu objektů, které jsou ve špatném stavu, jsou málo využívané nebo dokonce prázdné. A dokud sám nejdete dobrým příkladem, je těžké to chtít po někom jiném. Myslím, že by si Praha měla uklidit svůj stůl, než začne diktovat nějaké podmínky. Byl bych rád, kdyby město mělo online databázi svého majetku, které by byla jasná a přehledná. Kdybych chtěl ve městě něco udělat, mohl bych se do té databáze podívat a rozmyslet se, jestli bych to nemohl dělat v městském majetku a požádat o to. Zatím to možné není, protože vůbec nevím, kde takové věci existují a za jakých podmínek bych je mohl získat. V tom máme jako město velký handicap a bavilo by mě na to zaměřit více pozornosti.

V CAMPu je kromě výstav otevřená také kavárna, čítárna a knihkupectví. Zdroj: CAMP.V CAMPu je kromě výstav otevřená také kavárna, čítárna a knihkupectví. Zdroj: CAMP.

Galerie

Další články