Podivuhodná komiksová dvojice

Různorodá dvojice, kterou svedla dohromady vlastně náhoda, ale nakonec se z ní vyklubala ruka osudu. Tak se dá shrnout dobrodružství postav nové obrazové publikace Podivuhodná robotí expedice, ale i spolupráce jejich stvořitelů Taťány Rubášové a Jindřicha Janíčka.

On ze všeho nejradši kreslí, ona ze všeho nejraději píše, a prostě si na sebe zbyli při projektu v rámci školy. A ačkoli jsou oba silnými individualisty, našli nějak cestu ke spolupráci, která nakonec šlape jako na drátkách i po škole. Oba svorně házejí počáteční nápad na knížku na toho druhého. Taťána má však pro svůj názor alespoň nějaký argument – roboti nikdy nebyli jejím tématem, ostatně není to ona, komu se na předloktí vyjímají čtyři robotičtí fešáci. Ať už je to jakkoli, vytvořili společně, s pomocí nakladatelství Labyrint a Take Take Take, krásnou knihu pro dobrodruhy i knihomoly všech věkových kategorií.

 

Knize vévodí trikolora v modré, zelené a pískové, kterou doplňují poměrně častá bílá místa podobná těm, která zůstávají i přes nečekané objevy expedice vědátorovi Williamovi. Ten, ačkoli má opravdu výkonný program, se nedokáže svými vědeckými závěry dostat na kloub lidské civilizaci. A není divu, co byste vy vykoumali z nálezu sluchátek, puku, žížaly a lidské lebky? Jak velká bílá místa pak máme my například o dinosaurech? Kniha ukazuje, že není vždycky všechno tak, jak se to jeví. Ať už jste dobrodruh, nebo třeba vědec.

 

Klasický komiks od Jindřicha Janíčka nečekejte, tradiční okénka vyplňují pouze jednu stranu a pro žánr tolik příznačné dialogové bubliny byste hledali jen marně. Obrazy se rozlévají až do impozantních dvojstran a autoři vám dopřejí i čas pro oddech s názvem Přestávka asi v polovině knihy. Moc dobře vědí, proč to dělají. Kniha je nabitá vizuálními stimuly, tajemstvími, odkazy a vtípky, které se vyjeví jen opravdu pozornému čtenáři. Občas vám sami pomohou – třeba mapkou místa, kterým roboti proběhli, kde vás upozorní (mimo jiné) na sochu, kterou nevšímaví roboti ani nepostřehli. Vy však máte to štěstí, že čtete knihu a můžete otočit list, kde si sochu můžete důkladně prohlédnout, zatímco roboti stále běží jako o život.

 

Text Taťány Rubešové do obrazu nikterak nezasahuje, o to působivější je jeho prolnutí s obrazovou stránkou. Tón udává sympaticky ustrašený vědec William (ten s pláštěnkou), který neustále přemítá o původu robotického druhu. Na svůj strach zapomíná jedině, pokud stojí tváří v tvář neskutečnému objevu. Pravým opakem, alespoň z počátku, je neohrožený Meriweather (ten s kloboukem, poněkud pomalejším hardwarem, ale o to pohotovějšími kousavými poznámkami). A ačkoli je textu vyměřena pouze spodní pětina stránky, je to právě on, který vás u čtení udrží. Plyne s neuvěřitelnou lehkostí, nepotřebujete jej přeskakovat, právě naopak. Jednoduchý příběh sděluje s úsměvem a milým humorem ze slovních hříček a popkulturních narážek. Zábavné popichování mezi roboty nakonec eskaluje – jak v textu, tak obrazově. Oční světlomety se střetávají, řeč se přiostřuje a vše ústí do groteskního úprku.

Pokyny Jindřicha Janíčka: „Nehledejte v tom víc než obrázky s textem,“ nejde poslechnout. Sebereflexe lidské společnosti na vás číhá z každé stránky. A když už i robot utíká z technicky vyspělé společnosti do lesů, aby našel sám sebe: „Naše technická vyspělost přináší mnohá pozitiva, ale neustálé sdílení informací mi nevyhovuje.“ je třeba se nad tím zamyslet. Ale i přes všechna trápení, která je na expedici doprovází, neztrácejí místy až nesnesitelný optimismus. 

Co všechno na své podivuhodné expedici objeví, si už zjistěte sami. Málo toho na těch sto stranách rozhodně není. A společnost čtveračivých robotů udělá dobře mladým, starým i lidem jen těžko identifikovatelného věku.

Galerie

Další články