PLOP! a DĚDEČEK: Zdařilé hry se slovy

Nejen že mají obě knihy společného ilustrátora a nakladatele, ale obě vznikly z okouzlení jazykem a hrou s ním. Plop! Ivana Wernische je sbírkou nonsensových textů, která jde ve šlépějích českého mistra nonsensové poezie Emanuela Frynty. A v mnohém jde ještě dále. Dědeček je literární prvotinou Tomáše Zahrádky. Ten zvolil pro svou hru se slovy cestu příběhu a žánr pohádky, který dovoluje snadno překročit propast mezi realitou a tím, co lze jazykem tak snadno popsat. Obě knihy, spíše než ilustroval, vyzdobil Jiří Stach. A nemohou být krásnější.

PLOP!

Znáte ten pocit, když na vás někdo mluví a vy mu ne a ne porozumět? Ptáte se, ptáte se znovu a potřetí už vám to přijde hloupé? Podobný pocit můžete zažít s knihou Ivana Wernische Plop! Jenže tady víte, že nečtete špatně. Máte to před sebou černé na bílém (poté co si větu přečtete napočtvrté, je vám jasné, že jste se nespletli). Čtete písmo, které důvěrně znáte, ale stejně nejste s to ho rozluštit. Vidíte slova, která vypadají jako ta vaše vlastní, ale jejich význam jako by ležel o centimetr dál, někde za zrcadlem. Znáte části těch slov, syntax se chová stejně i cit pro zvukomalebnost vám funguje, zdá se, správně, jen to vypadá, jako byste zapomněli slovník svého vlastního jazyka. A to je kouzelným základem této nonsensové knihy.

Plop! vyzdobený Jiřím Stachem (foto: archiv autorky)Plop! vyzdobený Jiřím Stachem (foto: archiv autorky)

Slovoplán (foto: nakladatelství Meander)Slovoplán (foto: nakladatelství Meander)

Ivan Wernisch společně s Jiřím Stachem si totiž užívají sílu a bezmoc slova najednou. Jsou schopni tvořit neuvěřitelné výtvory, které nejsou svázány gramatikou či slovníkovým významem. Ťouchle tu sestroj zovrátiti v kmát. Písmena, slabiky, slova a věty se dmou, nezadržitelně kynou až zaplní celou vaši obraznost, fantazii i přemýšlení. I prkem v prk. Vobližné rdivo nebo takový mrmlenec a kverdel. Komponenty zůstávají stejné, jen obsah se rozmělňuje a stává se nedefinovatelným. Stejně se chovají Stachovy obrazy kouře, zašmodrchaných linií, lidských i zvířecích postav a podivně vydlabaných kopců, které jako by povstávaly přímo z oblin a zákrutů ručního písma nebo třeba z hieroglyfů.

Plop! (foto: archiv autorky)Plop! (foto: archiv autorky)

Okurkový morový sloup? Plop! (foto: archiv autorky)Okurkový morový sloup? Plop! (foto: archiv autorky)

Exploze slov. Plop! (foto: archiv autorky)Exploze slov. Plop! (foto: archiv autorky)

Na to, že kniha obsahuje pouhých 18 textů je překvapivě hutná. A nečekejte, že jejích 51 stran přečtete během dvaceti minut. Kromě urputného tréninku fantazie totiž při čtení zjistíte, jak moc automatizovaná činnost to obvykle je. U Plopu! musíte zachovat soustředění od prvního písmene do posledního, nic si nedomyslíte, těžko vydedukujete, co přijde dál. Nic vám jen tak lehce nedaruje. Proto je kniha i úžasným pomocníkem v tréninku čtení pro děti. Určitě je ale z knížky neučte pravopisu, zato slovotvorbě a hudbě řeči se naučí jedna báseň.

Až budete mít příště huláty serce, vraťte se do černo-šedo-bílého světa, kde vládnou slova a chaos. Plop! na vás bude čekat.

DĚDEČEK

Tomáš Zahrádka se vydal jinou cestou. Stvořil pohádkový svět, ve kterém je místo pro to, co z našeho každodenního života postupně zmizelo: vyprávění, psaní dopisů, sázení stromů, promočenou buřinku, dinosaura s domem místo hlavy a klid; svět příběhů a zbytečností. V postavě dědečka zkoncentroval žánr pohádky: dědeček si vždy ví rady, vždy má co dělat a dělá to klidně, moudře a s nekonečnou trpělivostí. A tak není divu, že když k němu přijde přehřátý obrovský car, vykope na zahradě potřebný mnohotvar. Když k němu přijdou bezradní stromosprávci, najde předmět, do nějž přesně pasuje klíč nalezený v mrtvém stromě uprostřed moře. A když mu přijde dopis od Anny, která si hřeje na hrudi hada, pošle zázračné kapky, které se o hada postarají.

Pohádkový Dědeček Tomáše Zahrádky, nakladatelství Meander (foto: archiv autorky)Pohádkový Dědeček Tomáše Zahrádky, nakladatelství Meander (foto: archiv autorky)

V tomto světě je vše živé – blatníky v dešti dostanou kašel, dům si kasá nohavice, mraky musí být kroceni svými honáky a chrpu můžete omylem kopnout do brňavky. V koberci v předsíni žije had a pozor, tudy chodí mravenci na cukr. Lišky pijí v chladném dubnovém ránu kafe, ptáci hrají vrhcáby a šachové figurky v rozehrané partii si vyhrožují na dálku smrtí.

Seznamte se s carem. Ano, má na krku čtyři komíny. (foto: archiv autorky)Seznamte se s carem. Ano, má na krku čtyři komíny. (foto: archiv autorky)

Že je dopis rozpitý? Dědečkovi to nevadí. (foto: archiv autorky)Že je dopis rozpitý? Dědečkovi to nevadí. (foto: archiv autorky)

Pozoruhodný je i jazyk, kterým Zahrádka o dědečkovi vypráví. Používá jednoduché, krátké věty, které se shlukují do skupin maximálně po čtyřech. A ačkoli hrají neuvěřitelnou fantazií, jsou ve své podstatě jednoznačné. Car je prostě Car, listonoš je listonoš a dědeček je dědeček. „Vy jste dědeček?“ „Ano,“ řekl dědeček. Jako v každé správné pohádce není třeba vědět víc, a ani jazyk žádné otázky nepřipouští. Byla už trochu netrpělivá. Vrány takové jsou.

Když dojde inkoust ze sépie, je třeba poprosit vránu. (foto: archiv autorky)Když dojde inkoust ze sépie, je třeba poprosit vránu. (foto: archiv autorky)

Mimo úžasně statické poetiky si Zahrádka hraje i s příslovími, zvířecími jmény a vytváří nenásilné neologismy (tyčklep, pukřel nebo veledůležitý pneubnóm).

Mlha spolykala stromy.

Spolkla celou krajinu.

Vlci si v ní hráli na babu.

 

Můry, které skrz tu mlhu musely,

zapnuly mlhovky.

Anna hledá radu u Dědečka. (foto: nakladatelství Meander)Anna hledá radu u Dědečka. (foto: nakladatelství Meander)

Vyprávění se skládá ze čtyř příběhů: tom o listonoši, který tvoří jakýsi rámec, O králi, O Carovi a O třech stromosprávcích. Poslední končí začátkem a my jen trneme, co bude dál. Zásadní otázky příběhu jsou nenásilně vysvětleny bez zbytečného moralizování. Ale příběh sám více otázek klade, než objasňuje. Budeme si muset počkat, k čemu je kufr plný modelíny, kde se opět objeví ztracená buřinka a kdo je to onen akademický sochař Vandrholíček.

Výzdoba Jiřího Stacha je v této knize dynamičtější, plná skrytého dobrodružství a dramatických výjevů. Stále ale roste z čar ručního písma a nezapře svou inspiraci kulturou nonsensovou. Péčí nakladatelství Meander vznikla opravdu pozoruhodná prvotina, kterou si prostě musíte osahat sami.

Mrzí nás jen jediné: že ještě nevyšlo její pokračování.  

Galerie

Další články