Foto: Tomáš Rubín, Material Times Foto: Tomáš Rubín, Material Times

Ondřej Strnadel: tvar se sklem nachází společnou řeč

Sklo, které na výstavě Klid Neklidu v Galerii Kuzebauch vystavuje Ondřej Strnadel od 12. října do 8. prosince 2016, může mít mnoho významů a také mnoho příčin vzniku. Možná tou nejdůležitější je výtvarníkova cesta proti proudu času.

*Z jakého období jsou vystavené práce a co má vyjadřovat jejich výběr jako celek?

Výstava zahrnuje mé práce za poslední dva roky a výběr se odvíjí od série Corn. Zůstal jsem u tématu deformací, které je mi teď asi nejbližší. Původně jsem si myslel, že udělám jedno „zrnko“ a tím tohle téma vyčerpám, teď ale vím, že určitě ne. Díla vycházejí z organických tvarů, z věcí, které mě obklopují a které jsem schopen uchopit a zrealizovat. Nové je jejich skloubení s technologií opracování povrchu pomocí trysky, dílo pak vypadá jako omletý kámen u řeky. A to bylo mým záměrem. Strávil jsem dětství na rožnovské Bečvě, kde jsem jako kluk nacházel ohlazené sklo v různých barvách a tvarech zanesené do řeky ze staré sklářské huti a občas i kusy a přelisky gumy, protože nad Valašským Meziříčím jsou gumárny. I ty si řeka ohladila, dala jim tvary a změnila strukturu. Takže se vracím proti proudu času, pořád si hraju a to, co vytvářím, jsou věci nalezené, které si příroda bere zpět. Dnes se tam vracím se svým synem.

*Z vaší dosavadní tvorby je patrné, že nejdůležitějším tvarem je pro vás mísa, které se jiní výtvarníci vyhýbají nebo se jí programově nezabývají. Co vlastně mísu dělá tak unikátní? Je to její tvar, nebo to „prázdno“ uvnitř? Jak velké je pokušení to prázdno zaplnit?

Řada mých věcí je jednoduše nazvaná jako nádoba. Mám rád a přirozeně k tomu tíhnu, aby fungovaly jako socha, ale zrovna tak mám rád i představu, že by je někdo mohl použít a pak odložit jen jako obyčejnou nádobu. V poslední době mě, jak už jsem řekl, velmi inspiruje kukuřičné zrno a organické tvary obecně. V každém případě mají být mísy nádobou s obsahem, i když to se netýká téhle výstavy, ta je o něčem jiném.

Skleněná mísa může být různých forem, Foto: Tomáš Rubín, Material TimesSkleněná mísa může být různých forem, Foto: Tomáš Rubín, Material Times

*Chcete, jak jste sám řekl, naplnit mísy příběhem. Který je pro vás ten nejdůležitější?

Není to nic konkrétního. Nejdůležitější je idea, inspirace, pomocí které se snažím o zachycení příběhu – to je ta náplň. A pak řeším, jaký vztah by k ní měl tvar mít. U řady tvarů nejprve přemýšlím o tom, jaká bude jejich architektura. Ale nejzajímavější pro mě je otázka, jak zkombinovat vnější tvar a vnitřní obsah, aby to fungovalo. Jistěže onou náplní může být i věc, která tvar nádoby deformuje a evokuje příběh, ale pro mě ten příběh zakládá inspirace a její kompoziční umístění v tvaru. Běžnou nádobu, od které žádný děj nebo příběh nečekám, si půjdu koupit.

Ondřej Strnadel při práci se sklem, Foto: Tomáš Rubín, Material TimesOndřej Strnadel při práci se sklem, Foto: Tomáš Rubín, Material Times

Ondřej Strnadel při práci se sklem, Foto: Tomáš Rubín, Material TimesOndřej Strnadel při práci se sklem, Foto: Tomáš Rubín, Material Times

*Čím se dosahuje účinku děje v míse? Dynamikou tvaru, zvrásněním okraje, profilací dna, vložením dalšího předmětu nebo naopak částečnou záměrnou destrukcí?

U mě je o to inspiraci, která probíhá dynamicky a vychází z běžných procesů, které se dějí a kterých si většinou ani nevšímáme – sesychání zrnka, zaschnutí barvy v plechovce – mým záměrem ale není je přetvářet. Řekl bych to asi tak, že tvar se sklem nachází společnou řeč. Probíhá to rychle, vím, kdy sklo teče, kdy je v pohybu, a já ho v určitém okamžiku zastavím. Dále záleží na intenzitě dechu a teplotě skloviny – řeknu dost a v určitých místech ji zchladím nebo naopak přihřeju a roztočím a vím, že je to hotové. Opětovným protažením to ještě vylepším nebo naopak trochu pokazím, ale když natáhnu moc, je chyba nevratná, pak je dílo určeno k zániku. Takže u mě děj v nádobě vzniká při práci, jaksi sám od sebe, během inspirace intuitivně sladěné s pohybem rukou, dechem a procesem změn skloviny.

*Vaše mísy se stále více posouvají od exaktních k organickým tvarům. Z některých se stal uzavřený objekt a pocit mísy evokuje jen malá prohlubeň. Čím je intervence dovnitř objektu tak důležitá? Není to právě tohle, co z objektu teprve udělá mísu a co ji jako mísu definuje?

Vycházím z inspirace krajinou, která je málokdy dokonale rovná, jen se tak zdá. A já jen řeším, jak to přenést do tvaru. Kromě dvou pokovených mís, které jsou částečně předfouklé do formy, jsou všechny objekty na této výstavě foukané a tvarované z volné ruky. Tvar skla tvarovaného z volné ruky – tedy bez použití formy, je přirozený, pak přijde intervence pomocí dechu, kdy ho dofouknu, a jen v některých případech způsobím propad nebo větší deformaci, abych docílil požadovaného tvaru a toho, co chci znázornit. Cíl je jasný od začátku.

Na rozdíl od umělců, kteří se nejprve pohybovali ve výšinách vlastní imaginace a později sestupovali dolů do reality, postupoval Strnadel naopak. Jeho umělecká tvorba vyrůstala zdola, ze sklářského řemesla v tom nejlepším slova smyslu, z bezprostřední manuální zkušenosti s řemeslem a materiálem, mimo oficiální umělecká centra. Foto: Tomáš Rubín, Material TimesNa rozdíl od umělců, kteří se nejprve pohybovali ve výšinách vlastní imaginace a později sestupovali dolů do reality, postupoval Strnadel naopak. Jeho umělecká tvorba vyrůstala zdola, ze sklářského řemesla v tom nejlepším slova smyslu, z bezprostřední manuální zkušenosti s řemeslem a materiálem, mimo oficiální umělecká centra. Foto: Tomáš Rubín, Material Times

*V určitém momentu vašeho uměleckého vývoje a profesní kariéry jste řekl: „Už nepotřebuji studovat sklo.“ A pro vysokoškolské studium jste zvolil Ateliér průmyslového designu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Čím ovlivnil průmyslový design vaši tvorbu?

Celkově širším pohledem na věci, nejen na sklo, pro běžné denní využití. Vidím je jinak. Také jsem se v určitých věcech utvrdil, například v tom, že mě baví navrhovat třeba svítidla nebo sklo jako užitkové předměty k praktickému použití. Tato disciplína je mi hodně blízká, ale zároveň stejně tak i volná autorská tvorba. Kdybych se měl rozhodnout profesně, zda průmyslový design nebo volné umění, jedno nebo druhé, nevím, jak bych se rozhodl. Naštěstí nemusím. Tím, že učím na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské ve Valašském Meziříčí, mám možnost zabývat se obojím a studenty, mladé nástupce v oboru, vedu oběma směry. Neodmítl bych ale ani návrh ze dřeva nebo jiných materiálů.

Ondřej Strnadel se zabývá jak průmyslovým designem, tak volným uměním, Foto: Tomáš Rubín, Material TimesOndřej Strnadel se zabývá jak průmyslovým designem, tak volným uměním, Foto: Tomáš Rubín, Material Times

Ondřej Strnadel se zabývá jak průmyslovým designem, tak volným uměním, Foto: Tomáš Rubín, Material TimesOndřej Strnadel se zabývá jak průmyslovým designem, tak volným uměním, Foto: Tomáš Rubín, Material Times

*Je i dnes vlastní fyzická zkušenost s materiálem v umělecké tvorbě nezastupitelná?

Díky moderním technologiím dnes vzniká řada významných produktů i od návrhářů, kteří do té doby se sklem nepracovali, ale v praxi lépe obstojí ten, kdo zná technologické možnosti skla. Dnes je to ale tak, že se většina návrhářů a výtvarníků dokáže obejít bez přímé zkušenosti s materiálem. 

Strnadel vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou ve Valašském Meziříčí a léta působil jako mistr na školní huti. Jeho zručnost, pohotovost a technologická zdatnost zachraňovaly vznikající díla nejen jeho studentů, ale pomáhaly na svět také dílům světových sklářských výtvarníků. Foto: Tomáš Rubín, Material TimesStrnadel vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou ve Valašském Meziříčí a léta působil jako mistr na školní huti. Jeho zručnost, pohotovost a technologická zdatnost zachraňovaly vznikající díla nejen jeho studentů, ale pomáhaly na svět také dílům světových sklářských výtvarníků. Foto: Tomáš Rubín, Material Times

*Může technologie vizualizací a 3D tiskáren nahradit osvědčený postup „nákres – vzorování – prototyp – hotové dílo“? A mohou přesné výrobky z 3D tiskáren nahradit práci mistra?

U ryze technických věcí určitě. 3D použiju, když budu navrhovat funkční svítidlo, soubory sklenic. Vždy je ale dobré vytvořit nejdříve pár skic, pak teprve nastoupí 3D modelování. Naštěstí ve volné tvorbě ho není zapotřebí, takže všude tam, kde dosud existují duševní krajiny člověka a kam stroje nemohou, je kresba umělce a řemeslná dovednost mistra nenahraditelná.

*Šetří tyto technologie školám a výtvarníkům vysoké náklady vzniku sklářského díla? Drahé jsou vstupní materiály i pronájem hutě, vzorování a další finální techniky - mnoho výtvarníků už z tohoto důvodu přestalo se sklem pracovat.

Studenti obhajují své návrhy z vizualizací a sádrových modelů. Což je špatně, protože potom nejsou schopni odhalit technologické nástrahy, které sklo umí přichystat. Tohle u mě není problém, já technologie i řemeslo umím, věci si dělám sám a nemusím za to platit, to je moje výhoda. Ale u skla je to tak, že dokonalý výsledek není předem nikdy zaručen – ve skle se může dodatečně objevit vada, prasklinka, bublina, to je vždycky problém. A tak, když dílo nezničím hned, odložím si ho. Mám soukromý hřbitov, který časem znovu projdu, něco vyhodím, ale na jiných věcech si připomenu chybný krok, ověřím další techniku nebo další výtvarnou cestu. Takže i nedokončené věci nebo materiál na odpis mají i jinou cenu, než jsou ušetřené peníze, mají svůj vyšší smysl, který možná pochopíme až časem, nebo třeba vůbec. 

Práce Ondřeje Strnadela, Foto: Tomáš Rubín, Material TimesPráce Ondřeje Strnadela, Foto: Tomáš Rubín, Material Times

*Říká se: „Co umíš, to dělej. Co neumíš, to uč, a máš-li nadaného žáka, koukej se od něj naučit co nejvíc.“ Vy sám přímo popíráte všechny tyto úsměvné a lehce cynické rozpory – sklo umíte, sklo děláte, sklo učíte. Sám jste řekl, že vás žáci udržují ve zdravém napětí a pohotovosti, a vy je naopak zachraňujete před jejich vlastními experimenty. Před jakou situaci by vás museli studenti postavit, aby vás tak zvaně položili na lopatky? Stát se to může, na to je sklo dostatečně záludný materiál…

(Smích…) To opravdu nevím, co by se muselo stát. Nic mě nenapadá – možná techniky, kterými se nezabývám, jako třeba fusing nebo vitráže. Snažím se, aby témata pro klauzury u každého studenta vycházela z technologie, kterou umí, kterou má průběhem studia zvládnutou a která je mu blízká. Ve 4. ročníku už studenti sami vědí, jestli je jim bližší tvarování z volné ruky nebo preferují studené techniky. My je nasměrujeme, ale když student navrhne experiment, něco, co nemá vyzkoušené, rozhodně mu nebráníme, nápad použijeme a pomáháme mu.

*Má sklo inteligenci?

Sklo má duši. 

Článek byl převzat se svolením Material Times. Ze zázemí knihovny materiálů matériO Prague v roce 2013 vzešel magazín Material Times. Objevujeme nové materiály a technologie, zajímáme se o svět, kde se s nimi – či naopak bez nich – žije, pracuje a tvoří. V květnu 2016 vychází první tištěné vydání magazínu, jehož další obsah je zároveň volně dostupný na webu MaterialTimes.

Galerie

Další články