Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
John Morgan dorazil do Prahy na vyhlášení ceny Nejkrásnější knihy roku. Foto: blommers & schumm John Morgan dorazil do Prahy na vyhlášení ceny Nejkrásnější knihy roku. Foto: blommers & schumm

Navrhl navigační systém pro Tate Britain nebo Drákulu. Do Prahy přijela hvězda jménem John Morgan

Grafický designér ikonického vydání Drákuly, knihy společných modliteb pro anglikánskou církev, ale také duchovní otec navigačního systému pro Tate Britain, vizuální identity Architektonického bienále v Benátkách v roce 2012 či nové podoby časopisu Art Review. Je milovníkem Odyssey od Jamese Joyce, analogií grafického designu a architektury, svého psa a krásných knih. V rámci ceremoniálu Nejkrásnější kniha pořádaného Památníkem národního písemnictví v CAMPu na začátku dubna měl John Morgan přednášku o hledání správného odstínu modré na obálku knihy Odyssea od Jamese Joyce, v níž představil své přemýšlení, zájem a lásku pro kvalitní grafický design. Nejkrásnější kniha je podle něj taková, která v sobě skrývá určitou tajemnou energii…

Epistolární  Drákula

Která z tvých knih má tu tajemnou energii?

JOHN: Celý soubor pro Four Corners Books má pro mě zvláštní náboj, zejména Obraz Doriana Graye. Je to výsledek ideálních pracovních vztahů mezi umělcem, textem a designérem. Samozřejmě, že obsah je důležitější než design, ale když na tom člověku opravdu záleží, pak je kniha celistvým dílem. Kombinace textu, designu a hlubokého zájmu pro mě představuje tajemnou energii. 

Další knihou z tohoto souboru je Drákula; citlivě navržená červeno-žlutá ukázka gotického námětu. Jaký příběh se skrývá za tímto domněle jednoduchým designem, který se pro mnoho grafiků stal ikonickým? 

JOHN: Když jsem šel do Britské knihovny, abych se podíval, jak vypadalo první vydání Drákuly, nečekal jsem, že najdu gotický román v ostře žlutém obalu s červeným písmem. Ono to ale dává smysl, takhle tenkrát vypadal gotický jazyk. Po přečtení jsem zjistil, že Drákula je vlastně epistolární román – soubor dopisů, faxů, telegramů. Byl vydaný v roce 1896, tedy v době, kdy vzniklo písmo Akzidenz-Grotesk, dnes chybně asociované s modernismem dvacátých let v Evropě. A protože Akzidenz-Grotesk bylo možné použít již tenkrát, rozhodl jsem se pro něj jako pro hlavní písmo na obálku.

Podle gotického jazyku vznikl tento návrh; zdroj: morganstudio.co.ukPodle gotického jazyku vznikl tento návrh; zdroj: morganstudio.co.uk

Konec devatenáctého století byl také obdobím technologických změn v písmu i tisku; byl vyroben první psací stroj a reklamní plakáty využívaly různých druhů písem. Chtěli jsme v Drákulovi zohlednit všechny tyto okolnosti a díky tomu, že je to sbírka dopisů, jsme mohli každé postavě vtisknout jiný hlas. Pak jsme knize propůjčili sochařskou formu – zlatý řez, proporčnost. Horní ořízka, která se barví, aby se do knihy neprášilo, je definovaná červenou barvou. Proč červenou? Je to přece Drákula! Není to nijak velký krok v historii knižního designu, ale všechno to do sebe zapadá. Mnoho aspektů má své logické odůvodnění, ale je třeba, aby kniha taky působila příjemně. Důležitá je rovnováha mezi logikou a senzibilitou. 

Oduševnělý design? 

Proč je to zrovna takhle a ne jinak? Můžeš nám to vysvětlit? Jsou tyto otázky pro tebe jako grafického designéra ještě relevantní? 

JOHN: V minulosti jsem dokázal vysvětlit všechno, co jsem udělal. Dneska se už k tomu moc nepřikláním. Buď tomu rozumíte nebo ne. Myslím, že to přichází s časem, zkušenostmi a znalostmi. Začneš si uvědomovat, že zajímavé věci jsou ty, které není úplně možné odůvodnit. Očekávám emocionální reakci, pocit. Stejně jako když přijdete do prostoru a ptáte se, proč se tady cítím lépe než jinde? Architekti mají také potíže to vysvětlit. Peter Zumthor například mluví o jisté atmosféře. Ale je potřeba projít si procesem odůvodňování. Buď jsi úplně naivní, nestuduješ nebo se naopak usilovně snažíš a staneš se zase naivním.

Jak je možné, že ti všechny návrhy procházejí? Jaká je vlastně tvoje role v nakladatelství? 

JOHN: Ve skutečnosti se jedná o zcela tradiční model: nakladatel – designér – autor. Publikace jsou většinou klasická díla, takže dobrý obsah máme zajištěný. Tento pracovní model ale může fungovat pouze s osvíceným nakladatelem, který důvěřuje grafikovi a celému procesu tvorby. Mé vztahy se ale v každém případě zásadně liší. U Obrazu Doriana Graye mám třeba hluboký vztah k autorovi. Někdy se pracuje s ilustracemi, které já pak vkládám do určité formy. Když do sebe vše zapadne, pak vznikne úspěšná kniha. 

Přebal na knihu Obraz Doriana Graye; zdroj: morganstudio.co.ukPřebal na knihu Obraz Doriana Graye; zdroj: morganstudio.co.uk

Ve své praxi často používám analogii k filmu. Někdy jsem rád hercem, který pouze dostane scénář. Ale ne hloupý scénář! Někdy chci být kameraman, který podporuje režiséra. Když jste začínající režisér, potřebujete opravdu dobrého kameramana. Práce s umělci je podobná; mohou udávat ten správný tón, ale už nemají tu schopnost či citlivost jej dosáhnout. Většinou jsem kameraman, který udělal spoustu knih a dokáže knize propůjčit jistý charakter. Ale po čase chci být sám režisérem. Věřím, že tento posun se děje v průběhu grafikovy kariéry. Čím víc se cítím sebejistý, tím větší chci mít kontrolu. 

Takže ideální scénář je, že bys sám vedl svoje nakladatelství? 

JOHN: Nejsem si tak úplně jistý. Měl jsem podobnou představu, když jsem mluvil s Willemem Sandbergem, jenž působil jako kurátor v amsterodamském Stedelijk muzeu. Sandberg je grafický designér, typograf a zároveň kurátor. A jejich grafické materiály vypadají skvěle! Dnes je velmi těžké vytvořit kvalitní práci ve spolupráci s velkou muzejní institucí ve Velké Británii. Často se stane, že musíte bojovat s marketingovým týmem a řediteli, kteří nerozumí knižní tvorbě. Výsledkem je, že spousta mladých designérů od toho upustí a ztratí se ve světě vlastního vydávání knih, což je smutné zejména proto, že to znamená méně zajímavý obsah. Existuje spousta dobrého obsahu, kterým by se mladí grafici mohli zabývat. Ale bohužel přesně vím, proč to nedělají…

Ukázka tvorby Johna Morgan studio: Art Review magazine; zdroj: morganstudio.co.ukUkázka tvorby Johna Morgan studio: Art Review magazine; zdroj: morganstudio.co.uk

V čem se práce s kulturními institucemi nejvíce liší například od zakázky pro anglikánskou církev? 

JOHN: Knihu společných modliteb jsem navrhoval ještě s Derekem Birdsallem jako jeho asistent. Byl to nejspíš jeden z nejlépe zorganizovaných projektů, se kterým jsem se setkal. Měli jsme dvacet korektorů, a dokonce grafický panel, který nás zaštiťoval. Církev je jednou z nejvíc politických organizací, jaké si dovedete představit, ale zároveň je unikátní. Setkáváte se zde s historií slova, s dějinami vydávání knih a ta práce pro nás představovala spojení s úplně prvními vydanými knihami, s Biblí. Se zadavatelem jsme měli společné právě pochopení této sdílené kultury slova. A křest knihy, na rozdíl od jiných publikací, byl opravdovou oslavou se zpíváním písní apod. Derek ani já nejsme věřící, ale co se týče celého procesu, vydání a zveřejnění, oslav, byl to celé modelový příklad. Přál bych si, aby některé z těchto hodnot převzaly také kulturní instituce. Věřím, že takové existují, ale velmi často je to velký boj mezi kurátory, marketéry a designéry. Úzkost a obavy převažují nad chutí riskovat. Když jste podobně jako Sandberg také kurátorem, jste ochoten do toho risku jít. 

Projekt Common Worship; zdroj: morganstudio.co.ukProjekt Common Worship; zdroj: morganstudio.co.uk

Myslíš, že existuje nějaká oblast, která by se měla prezentovat lepším designem? 

JOHN: U soutěží jako je Nejkrásnější kniha, většinou nenajdete moc knih pro vědce nebo učitele. Celkově jsou spíše uměleckého rázu. Proč? Představuje umění arénu, která vytváří lepší podmínky pro vznik publikací? Je to díky určité umělecké senzibilitě? Věnujeme pozornost opravdu tomu správnému tématu? Podobně jako u architektury: věnuje se dostatek architektů sociálnímu bydlení na rozdíl od muzeí a galerií? 

Když jsem studoval na univerzitě v Readingu, ateliér typografie byl veden Michaelem Twymanem. V sedmdesátých letech se snažil posunout od výtvarného umění směrem k lingvistice a kybernetice. Design tam představoval společenskou aktivitu. Práce s jízdními řády, formuláři, informační design – takový byl opravdový design pro společnost. Jsem si ale vědom, že pracuju v rámci tohoto uměleckého modelu, pouze občas z něj vyjdu jako například s modlitební knížkou, ale to jen velmi vzácně. 

Bez minulosti není budoucnost

Jak velkou roli pro tebe hrálo vzdělání? 

JOHN: Ve skutečnosti bylo zcela zásadní. Typografii v Readingu bych doporučil každému. Byl to jeden z nejdůslednějších předmětů, kde jsme se učili teorii a historii, která se na školách designu většinou vůbec neučí a přitom vám toho může tolik dát! Předmět Michaela Twymana byl o konfiguraci textu a teorii typografie. Pravděpodobně tam nezískáte žádný estetický smysl či vnímavost. Úplné vzdělání by v ideálním případě mělo zahrnovat předměty historie, teorie a trénování citu pro estetiku soustředěným pozorováním. Takový kurz bych rád učil!

Vizuál pro architektonické Biennále v Benátkách 2012; zdroj: morganstudio.co.ukVizuál pro architektonické Biennále v Benátkách 2012; zdroj: morganstudio.co.uk

Ve své vlastní učitelské praxi, jak nacházíš rovnováhu mezi tím, co vysvětlit a co nechat nevyřčené? 

JOHN: V roce 2016 jsem začal učit na Umělecké akademii v Düsseldorfu a můj předmět nazvaný Entwurf, Typografie und Buchkunst [Design, typografie a knižní umění] je přirozeně definovaný mojí praxí. Atmosféra na akademii je udávaná klasickým modelem času a prostoru, se kterým se student musí vyrovnat. Takový otevřený systém podle mě nabízí ty nejlepší výsledky. V Německu je to částečně dáno také tím, že vzdělání je stále relativně zadarmo a model času a prostoru nemůže fungovat, pokud student zůstane po škole s šedesátitisícovým dluhem jako ve Velké Británii. Účtování si za čas a prostor je problém. Pokud můžu studentům vytvořit takové podmínky, aby mohli rozvíjet svou praxi, pak jsem spokojený. 

Existuje vůbec nějaký originální design, který nestaví na ničem, co bylo navrženo v minulosti? 

JOHN: Nevěřím v žádné originální myšlenky, to je naivní. Obdivuju ambice k vytvoření něčeho nového, ale ukažte mi něco nového a já vám ukážu, že ta samá věc už byla vytvořena před týden či rokem nebo minimálně kroky, které k ní vedly. Je to pohled modernistické tradice. Jak říká T. S. Eliot ve své knize Tradice a individuální talent, není možné vytvořit něco naprosto současného, aniž byste znali historii, která tomu předcházela. Jedná se o dlouhé kontinuum a takzvané zlomové body mi přijdou umělé. Podobně i novým technologiím předcházely určité kroky, nezjevily se tady zčistajasna. 

Další z řady knižních projektů: Edmund de Waal, The White Road; zdroj: morganstudio.co.ukDalší z řady knižních projektů: Edmund de Waal, The White Road; zdroj: morganstudio.co.uk

Má poslední otázka je převzatá od Normana Pottera: Co je designér? 

JOHN: Grafický design jako takový je velmi mladá profese. První skupiny, které pracovaly dohromady a nazývaly se grafickými designéry, se datují zhruba do padesátých let či první poloviny let šedesátých. V dějinách je to jako včera, stejně tak vznik pojmu designér. V minulosti existovali gentlemani typografové, většinou muži s dobrým vkusem, zřídkakdy to byly ženy. Také se tam jasně projevovala dělba práce, na jedné straně bílé límečky – typografové a na straně druhé dělníci – tiskaři. Ještě hlouběji v minulosti šlo o renesanční muže – tiskař, nakladatel, editor. Když to všechno odpáráte, zbyde vám pojem grafický designér a pak se musíte ptát, dělám opravdu autentickou činnost? Co vlastně znamená navrhovat? Specifikovat? Zůstáváme v lehkých rozpacích nad tím, co je vlastně grafický designér. Je to oblast, která se stále vyvíjí, a my bychom se tím neměli moc znepokojovat. 

Další články