Terapeutický šperk Kateřiny Pražákové. Zdroj: Ivana Poláková Terapeutický šperk Kateřiny Pražákové. Zdroj: Ivana Poláková

Mladá designérka reaguje na mentální poruchy a navrhuje krásné terapeutické pomůcky

Kateřina Pražáková svou absolventskou prací (2017) v Ateliéru produktového designu na UMPRUM vnesla do českého prostředí ojedinělý přístup k využití designu. Vyvíjí vkusné terapeutické pomůcky, které pomáhají zmírňovat psychické vypětí. Zřetelnou motivací pomoci lidem od tíživých mentálních stavů, která se jejími projekty prolíná, navíc pomáhá detabuizovat téma, které by si v Česku zasloužilo více vnímavosti.

UMPRUM jste absolvovala s návrhem šperku, který má dívky odrazovat od sebepoškozování. Co vás k tomu dovedlo?

Já už se delší dobu zajímám o to, proč by se měl design dělat. V tom smyslu, jak bych mohla fyzickým produktem pomoci. Poslední dobou mě zajímají různé mentální stavy a v té souvislosti jsem narazila na dívky, které se sebepoškozují. Což je spíš než nemoc zlozvyk. Přemýšlela jsem, zda bych mohla pomoct jim. Došla jsem k tomu, že chci hledat nástroj, který jim odvykání usnadní.

Při vývoji svých produktů spolupracujete s terapeuty. S jakou reakcí jste se tentokrát setkala?
 

Dostala jsem i takovou zpětnou vazbu, že „navrhuju ibalgin.“ Tedy že odvykací pomůcka neřeší problém samotného sebepoškozování. Pro mě byl však formativní opačný názor, který reflektoval, že fáze fyzického sebepoškozování reálně existuje a že má význam zabývat se i ní.

Terapeutický náhrdelník pomáhá odvykat projevům sebepoškozování. Zdroj: Ivana PolákováTerapeutický náhrdelník pomáhá odvykat projevům sebepoškozování. Zdroj: Ivana Poláková

Šperk, který pomáhá

Terapeutický náhrdelník je sestavený tak, že imitace kostky ledu díky elektronice uvnitř šperku stimuluje pocit chladu. Čím chlazení pomáhá?

Při hledání způsobu, jak dívkám od sebepoškozování pomoci, jsem přečetla řadu vědeckých článků zaměřených na cvičení, která pomáhají v momentě nervového vypětí. Jde o to cítit vjem, aniž byste se „museli“ poranit. Jedna z ulevujících metod zklidnění vnitřního napětí je znecitlivovat kůži chlazením. Jenže kostku ledu nemůžete mít pořád s sebou. To byl impulz, kdy jsem si řekla, že pokud je chlad tak silný vjem, že může pomoci, tak by šlo použít technologii, která umožní mít chlad přenosný. Implementace do šperku souvisí s tím, že sebepoškozování postihuje zejména mladé holky, takže se nabízelo využít zdobnosti produktu.

Není nošení terapeutického šperku pro dívky stigmatizující? 

Já se toho hrozně bála. Ale bavila jsem se s dívkou, která si tímhle prošla a právě ona sama mi řekla, že kdyby to jen trochu šlo, byla by ráda, kdyby se všichni lidé s mentálními nemocemi označili. Protože běžně má dotyčný pocit, že v tom je sám. Zatímco když je vás víc, tak si vlastně říkáte, že to není tak divné. A že se s tím dá něco dělat. Je to názor jednoho člověka, ale utvrdilo mě to, že to smysl má.

Kateřina Pražáková, Zdroj: Vítěslav BedrnaKateřina Pražáková, Zdroj: Vítěslav Bedrna

Zabývá se v Česku terapeutickým designem už i někdo jiný?

Nechci říkat, že to v Čechách nikdo nedělá, ale mám pocit, že tu pro to zatím trh není otevřený. Našla jsem například statistiku, že v Čechách lidé prakticky netrpí stresem z práce. Já tomu nevěřím. Lidé tu akorát ještě běžně nemluví o svých psychických problémech, což je v takovém Dánsku nebo i Německu úplně někde jinde. 

Je tedy obtížné hledat pro takové produkty investora?

Myslím si, že dnes většina investorů raději investuje do projektů, které nejsou fyzické. S těmi hmotnými je totiž hodně starostí. Ze začátku je to velmi nákladné, než se začne generovat zisk. Navíc vyvíjet zdravotní pomůcku je kvůli byrokratickým zábranám neskutečně náročné. Ale jsem přesvědčená, že v terapeutických předmětech je příležitost a také budoucnost. A to zejména v Česku. Zatím tady přeci jen nejsme zvyklí pocity vyjadřovat. Což je právě i jeden z důvodů dívek, které se sebepoškozují. Vnitřní bolest je tak silná, že ji potřebují fyzicky cítit. A proto si myslím, že fyzické pomůcky mají smysl a nejen investory je potřeba o tom přesvědčit. 

Holandská inspirace

Upozorňujete na rozdíl ve společenském přístupu k psychickým onemocněním v tuzemsku a zahraničí. V cizině jste studovala. Jaký vliv měla tato zkušenost na váš profesní vývoj?

Studijní pobyt v Nizozemí mě ovlivnil naprosto zásadně. A jsem UMPRUM vděčná, že mě tam pustili. Po návratu jsem měla pocit, že vím, jak hledat hloubku, téma i zdroje. Jak jsem zmiňovala, pro mě jsou důležité důvody, proč danou věc dělat, a v Holandsku jsou na to dobří. Dělají důkladné rešerše – a vědí, jak je dělat. Byla jsem překvapená, jak hluboké ty rešerše a metody jsou.

V Holandsku jsem vymyslela koncept a oni mi ho zas a znova vraceli. Stále ho kritizovali, že je slabý, povrchní. Až mě to úplně unavovalo, chtěla jsem něco vytvořit a mít klid. A taky jsem měla pocit, že bych za tu dobu mohla udělat několik projektů. Až při finálním odevzdání mi došlo, že jsem si poprvé stoprocentně jistá, že takhle to má být. Tolikrát mi tu práci vrátili, že mě vlastně nechali jít až tou jedinou cestou, u které už neměli žádné protiargumenty a já si dokázala vše obhájit, protože jsem o tom věděla tolik. V tomhle to bylo skvělé. Zároveň mě to samozřejmě psychicky vyždímalo. 

Projekt Life Matter, z archivu K. Pražákové, spoluator: Noor F.F. IstianiProjekt Life Matter, z archivu K. Pražákové, spoluator: Noor F.F. Istiani

Co bylo zadáním takových projektů?

Věnovali jsme se například smrti coby součásti habitatu a koloběhu života. Přemýšleli jsme, co se stane s fyzickými věcmi, co člověk za život nasbírá poté, co umře. Některé logicky ztrácejí funkci, jiné uchovávají vzpomínku. Pro Holandsko je specifické, že se tam téměř nepohřbívá do země a zemřelí se zpopelňují. Na to jsme navázali a řekli si, že zpopelníme i všechny ty věci. Vytvořili jsme stůl s levitujícím plexisklem, pod kterým byl popel. Když po plexiskle přejíždíte rukou, popel se díky statické elektřině vznáší. Z popela znovu vzniká život, byť metaforicky. Spolupracovala jsem se studentkou z Indonésie, což bylo navíc obohacující v tom, jak naše kultury přistupují k smrti odlišně. Ačkoliv nám to z počátku přišlo morbidní, dostali jsme se procesem tvorby k tomu, že je to něco přirozeného. Zároveň ale vlastně nevím, co vzniklo. Bylo to silně konceptuální, ten projekt nikomu nepomůže. A to mi není blízké.  

Nemohlo to sloužit jako vzpomínka na zesnulého? 

Asi mohlo. Muselo by se to dopracovat do fyzického produktu, ale v tom je právě ten rozdíl. Oni na tom nelpěli. Záměr byl odprezentovat myšlenkový proces. Že byl ten stůl obří a nikdo by si ho domů nedal, vlastně nikoho nezajímalo. Kdybych to udělala tady ve škole, tak by se to líbilo, ale chtěli by z toho produkt. Funkční věc, která je sériově vyrobitelná.

A pro vás bylo těžké překonat své nastavení, že byste to tak vlastně také chtěla? 

Ano. Cítila jsem, že bych to potřebovala posunout do produktu, ačkoliv jsem si nedokázala představit jak. Přeju si, aby moje práce lidem pomáhala. Což vlastně propojuje projekt o smrti i dalšímé práce, kde se zabývám odbouráváním úzkostí nebo terapeutickým významem dýchání. 

A co byste si přála do nového roku pro sebe?

Abych dělala méně chyb. A abych si zachovala zdravý rozum a zároveň, i když mě práce fakt hrozně baví, tak aby mi zůstal čas i na něco jiného. 

Galerie

Další články