Foto: Miloš Pexa. Foto: Miloš Pexa.

Minimalismus a vizuální zkratky nezaujmou každého, říká designér Miloš Pexa

Miloše Pexu jsme si vyhlédli jako spoluautora vizuálního stylu Plechárny, volnočasového centra na Černém Mostě. Miloš se ovšem primárně věnuje produktovému designu, který studoval pod vedením Jana Čapka na UJEP v Ústí nad Labem. Jak vypadá práce čerstvého absolventa a jak hodnotí studium v Česku a ve Finsku?

Jak vznikla vaše spolupráce s Plechárnou?

Já jsem se po záplavách v Karlíně přestěhoval na Černý Most, kde jsem začal skejtovat a stal jsem se součástí party kolem Plechárny. To byla původně dílna pro automechaniky, kterou převzala pod křídlo Praha 14. Plechárna pak vznikala pod rukama Davida Kašpara, který sem dotáhl další zajímavé lidi. Tento projekt původně vycházel z toho, že se na Čerňáku nedalo nic dělat a bylo vidět, jak se kluci na sídlišti jednoduše nudí. Plechárna funguje jako komunitní volnočasové centrum, což spoustě lidí připadá jako utopie, která nemůže fungovat, přitom už to běží asi rok a půl. Jsou tam tělocvičny, jediná plně krytá skateboardová hala, sdílené kanceláře, kavárna, komunitní zahrada, kurzy angličtiny... a vše je to zaměřené na místní lidi, kteří bydlí v okolí. Plechárna navíc nenabízí aktivity určené jen pro jednu věkovou skupinu, konají se tu akce pro děti i pro seniory. Jedná se o komunitní projekt, s čímž souvisí i třeba rozpočet, který je samozřejmě mnohem nižší než u komerčních subjektů. Ale všichni to dělají z nadšení a kamarádství, já to beru i jako skvělou prezentaci své práce.  

Miloš Pexa a Aleš Kachlík: Vizuální styl volnočasového centra Plechárna. Zdroj: Pexxa.cz.Miloš Pexa a Aleš Kachlík: Vizuální styl volnočasového centra Plechárna. Zdroj: Pexxa.cz.

Když jsem dostal nabídku udělat pro Plechárnu grafiku, začal jsem spolupracovat s Alešem Kachlíkem, s nímž na tom děláme doteď. Věděl jsem, že na tom nechci pracovat sám a s Alešem jsme se shodli na tom, že chceme dělat něco jednoduchého. Hezky jsme se doplňovali, protože on si s sebou nesl minimalistické pojetí designu a já zase znalost místního prostředí. Vizuální styl vychází přímo z vizuální podoby plechu, zjistili jsme, že každý plech má nějaké profilování a díky tomu jsme dokázali vytvořit vizuální elementy, které dělí jednotlivé části prostoru. Zároveň jsme tuhle nabídku přijali právě proto, že jde o Plechárnu, mě i Aleše grafika baví, ale oba vycházíme z produktového designu.

Miloš Pexa a Aleš Kachlík: Vizuální styl volnočasového centra Plechárna. Zdroj: Pexxa.cz.Miloš Pexa a Aleš Kachlík: Vizuální styl volnočasového centra Plechárna. Zdroj: Pexxa.cz.

Jak na vaši grafiku reagují návštěvníci Plechárny?

Líbí se jim to, ale musíme brát v potaz, že pracujeme se širší věkovou skupinou. Na někoho možná minimalismus a vizuální zkratky úplně nepůsobí, ale sami se to snažíme podávat nenásilně a s humorem. Museli jsme počítat s tím, že sem chodí lidé všech věkových kategorií, senioři i maminky s malými dětmi, a tak jsme se museli krotit a soustředit na to, aby všechny prvky fungovaly tak, jak mají. Teď třeba řešíme dětský koutek, který bychom pořád rádi pojali minimalisticky, takže tam budou vlnky a podobně jednoduché formy, ale děti si s tím pořád musejí chtít hrát. Je fajn, že se pořád vzděláváme, a když připravujeme nějaké designové řešení, musíme si o dané problematice nejdřív něco zjistit a s tím pak dál pracovat. Zároveň tím, že nemáme velký rozpočet, musíme přemýšlet, jak věci udělat logicky, efektivně a úsporně. Malý kapitál nemusí vždy nutně znamenat nižší kvalitu, často se dá pracovat s málem. 

Miloš Pexa a Aleš Kachlík: Vizuální styl volnočasového centra Plechárna. Zdroj: Pexxa.cz.Miloš Pexa a Aleš Kachlík: Vizuální styl volnočasového centra Plechárna. Zdroj: Pexxa.cz.

Dělal jste také vizuální styl vršovického podniku „Ráno kávu, večer víno“, tam jste měl také na starosti jenom grafiku?

Ano, ale zároveň jsem spolupracoval s architektem, což bylo hezké, protože ta práce měla také nějaký přesah. S touto nabídkou mě oslovili známí, protože se jim líbila právě moje práce pro Plechárnu. Mně se líbí, že ten prostor dříve sloužil jako trafika a nyní je z toho milá kavárna, jejíž prostor funguje dobře. A stejně jako v případě Plechárny se mi potvrdilo, že v jednoduchosti je síla.

Miloš Pexa: Vizuální styl espresso a vinného baru Ráno kávu večer víno. Zdroj: Pexxa.cz.Miloš Pexa: Vizuální styl espresso a vinného baru Ráno kávu večer víno. Zdroj: Pexxa.cz.

Školu jste dokončil teprve nedávno, pracujete teď na volné noze?

Zdá se mi, že teď každý chce po škole pracovat jako freelancer nebo si založit studio. To bych jednou také chtěl, ale zároveň je podle mě důležitější někde nejdřív získat praxi. Mám pocit, že čerství absolventi ještě nejsou úplně hotoví a zformovaní. Nevadí mi pracovat pro někoho a k tomu si dělat svoji práci. A pokud člověk není na své vlastní tvorbě finančně závislý, často ty věci dopadají lépe. Zároveň mě baví kombinovat produktový a grafický design, u kterého si můžu trošku odpočinout, protože u produktového designu musí člověk myslet na použité technologie, materiály, rozpočet a spoustu dalších věcí. Pokud bych měl jednou svoje vlastní studio, rád bych v něm kombinoval obě dvě věci, které se z mého pohledu i často prolínají: když člověk navrhuje nějaký produkt, může rovnou přemýšlet i nad jeho obalem. Zároveň si myslím, že kdybych dělal jen jedno z toho, asi by mě to neuživilo. Přijde mi, že český trh není zas tak velký, aby produktoví designéři měli neustále tolik možností uplatnění.

Máte pocit, že vás škola nějak připravila na realitu a praxi? Je ve škole grafický a produktový design striktně oddělený?

Mně osobně nejvíc pomohlo, že na UJEP přišel Jan Čapek a Karel Matějka. Do té doby jsme se hodně věnovali koncepčním věcem, ale oni najednou chtěli, abychom si naše návrhy nechali opravdu vyrobit a zaplatit za ně. Málokdo tehdy tušil, co všechno je potřeba vědět o vybraném materiálu, co si pohlídat, a tak dále. A když si to najednou člověk platil sám, bylo mu líto, když mu z toho vyšlo něco nepoužitelného. Jan Čapek nás v tom zpočátku nechal vykoupat, abychom zjistili, že produkt není jenom o hezkých vizualizacích. Ale když má člověk dát třeba pět tisíc za prototyp nože, tak si sakra rozmyslí, jak ho navrhne, aby fungoval a neválela se mu pak doma jen nějaká věc, která je k ničemu. A já jsem za to strašně rád. Vždycky jsem se na škole snažil trochu experimentovat, i když mě Jan Čapek jako vedoucí ateliéru varoval, že riskuji, kvůli čemuž mi u něj neprošla moje první bakalářka. Studium jsem si musel prodloužit a v dalším roce jsem se už věnoval svítidlům. U těch si můj vedoucí zpočátku také nebyl úplně jistý, jestli budou fungovat, ale nakonec byl z výsledku nadšený. Což jen dokazuje, že nás tam opravdu něco naučil.

Miloš Pexa: Svítidlo z čirého křišťálu. Zdroj: Pexxa.cz.Miloš Pexa: Svítidlo z čirého křišťálu. Zdroj: Pexxa.cz.

Ve škole se nás zároveň snažili připravit na různé scénáře – že někteří z nás budou pracovat na sebe, ale někdo jiný bude třeba modelovat ve 3D v nějaké firmě. Proto jsme se učili pracovat v nejrůznějších softwarech, které třeba používá Škodovka. Člověk to nechtěl slyšet, ale nakonec je dobré být připraven na to, že i tohle se může stát. Podle mě jsme ve škole dostali dobrý základ a to, jak s ním naložíme, je už na nás. A důležitost spousty věcí, které jsme se ve škole učili, mi došla až zpětně. A pak jsou tu třeba licenční práva. Já teda nevím, jestli jsem třeba jenom ve škole zase nebyl, nebo se to skutečně bralo, ale vědět, kolik si má člověk říct za práci, jak to funguje s licencemi a podobně, to jsem slyšel až od Jana Čapka, když se ho na to ptala jiná studentka. Když člověk dělá sám na sebe, je najednou v pozici obchodníka a musí umět řešit autorská práva. Na což většinou poprvé narazíme až ve chvíli, kdy vylezeme ze školy.

Miloš Pexa: Svítidlo z čirého křišťálu. Zdroj: Pexxa.cz.Miloš Pexa: Svítidlo z čirého křišťálu. Zdroj: Pexxa.cz.

Hlásili jste se v rámci studia do nějakých designových soutěží?

Ano, tím, že Jan Čapek měl sám zkušenost z Electrolux Design Lab, tak studenty v nižších ročnících také motivoval k účasti v soutěžích. Podle něj člověk nikdy neví, jestli to zrovna nevyjde a studentům to pak může strašně pomoci do začátků. Zároveň se snaží, aby byla práce jeho ateliéru co nejvíc vidět, a navazuje nejrůznější spolupráce, např. s Fiatem, atd.

Můžete svou zkušenost nějak srovnat se stáží ve Finsku? Jak tam funguje výuka a navázání na praxi?

Mrzí mě, když si někdo stěžuje na české školství, protože jsem si tam spíš ověřil, jak to u nás funguje dobře. Když jsem tam přišel, zjistil jsem, že spoustě věcí už rozumím a umím, zatímco ostatní spolužáci se tolik nezapojovali a někdy třeba ani nepřišli k závěrečným prezentacím. Skoro nikdo nevyužíval možnosti, které škola nabízela. Škola měla k dispozici techniku a vybavení, o kterém si tady můžeme nechat jen zdát, a nikdo to nepoužíval. Pro mě to znamenalo, že jsme si mohli všechno zkoušet bez jakýchkoli omezení, a tak jsme hodně času strávili třeba ve fotografickém ateliéru. 

U nás jsme nucení fakt makat a vydřít si to. Některé spolužáky z Finska mám pořád na Facebooku a vidím, že hodně absolventů teď vůbec nedělá produktový design. Možná, že je nikdo nezaměstná, protože neovládají to, co se tam měli možnost naučit. Jsou schopni navrhovat hezky vypadající koncepty, ale firma potřebuje vědět, že tomu člověk rozumí, umí pracovat s materiály a jim se vyplatí ho najmout.

Máte pocit, že firmy dnes vnímají, že je pro ně výhodné navázat spolupráci s designérem, aby se odlišily od konkurence?

Určitě. Dělal jsem teď produktovou řadu pro jednu firmu, která funguje už dvacet let, ale teprve v posledních letech začala spolupracovat s designéry. A díky tomu se dostala do povědomí a má nasmlouvané zakázky na dva roky dopředu. Pokud to tak je, jsem rád, že jsem vystudoval teď a třeba se na téhle vlně také svezu. Zdá se mi ale, že těch zakázek v grafickém designu je pořád víc. I tak ale firmy zjišťují, že investice do designu se vyplatí, že to není jen něco drahého, bez čeho se obejdou. Možná je posláním designéra také firmy trochu vychovávat a ukazovat jim, jak by se věci daly dělat lépe.

Galerie

Další články