Knír, fajfka, písmenková tetování a knihy. A ještě vycházková hole a liška kolem krku. Zdroj: book-design.eu Knír, fajfka, písmenková tetování a knihy. A ještě vycházková hole a liška kolem krku. Zdroj: book-design.eu

Martin T. Pecina: Někteří grafici si spletli dveře u příjímaček

Knír, fajfka, písmenková tetování a knihy. Už jen z toho musí být jasné, o koho na české typografické scéně jde. Říká, že se málokomu do reflektování typografie vůbec chce. Bere proto roli kritika na sebe?

S grafikem a typografem Martinem T. Pecinou jsme během rozhovoru pokryli širokou škálu témat. Od jeho charakteristického vzhledu, přes kritický náhled na českou typografickou scénu až po to, jaké kýče doma skrývá.

Známe ho jako bibliomana a bibliofila. Tvoří knižní grafiku pro řadu českých nakladatelství, např. Host, v roce 2011 publikoval odbornou knížku Knihy a typografie — v první půlce letošního roku bude na trhu třetí rozšířené vydání. Vedle toho je autorem online typografické příručky Typomil a blogu o typografii Typofilos. Má zálibu v dýmkách, o kterých rovněž píše blog.

Z tvorby Martina T. Peciny, zdroj: book-design.euZ tvorby Martina T. Peciny, zdroj: book-design.eu

Čtivých 10 minut nejen o české typo scéně právě začíná:

* Na české grafické a typografické scéně patříš mezi nepřehlédnutelné osoby. Jsi výrazný svou tvorbou, názory a v neposlední řadě i vzhledem, nebojíš se kritizovat. Kombinuješ staromilectví s punkem, máš zálibu v dýmkách a všichni znají Tvůj plnovous, knír i vytetovaná písmena na těle.

Moje otázka vlastně směřuje k tomu, kdy sis začal takto specificky vytvářet svoji vlastní vizuální identitu? A je to pro Tvou tvůrčí profesi nutnost, nebo to prostě přirozeně nějak vyplynulo? 

Cílené budování vizuální identity bych, s dovolením, přenechal lidem, kteří nic nevytvářejí a o nic se nezajímají, a tak musí zakrývat vnitřní vyprázdněnost okázalým zevnějškem. V mém případě se jen navenek projevuje to, čím se dlouhodobě zabývám, ať už to je design, historie, tetování, nebo klasický pánský styl včetně dýmek, staromódních vycházkových holí a jiných blbostí, které dělají život trochu zábavnějším.

Jak člověk stárne, dojde v určitém okamžiku k osvobozujícímu poznání, že může říkat a dělat si co chce, protože není na světě síla, která by mu v tom zabránila. Takže zatímco někdo po městě chodí v děrovaném nátělníku a ve slipech, jiný si nechá vytetovat na vyholenou hlavu pánské pyje, jako ta úžasná seniorka Isobel Varley. A v tom je demokracie asi úplně nejopojnější. Za předpokladu, že jsme dostatečně sebevědomí, abychom unesli případné úsměšky nebo nepochopení svého okolí. 

Nejpotetovanější seniorka na světě má svůj zápis dokonce v Guinessově knize rekordů. Isobel Varley, zdroj: ProfimediaNejpotetovanější seniorka na světě má svůj zápis dokonce v Guinessově knize rekordů. Isobel Varley, zdroj: Profimedia

Sám sebe vnímám výhradně skrze věci, které dělám, ne skrze to, jak možná na ostatní působím. Na prvním místě je pořád ještě knižní grafika a věci s ní související: přemýšlení a psaní o designu. Zajímám se o dění kolem sebe, o politiku, společnost. To se pak logicky promítá do práce, do textů i do názorů na design, kulturu a svět. Tyhle věci mě formují jako osobnost. Ne úvahy nad tím, jestli moje profese vyžaduje nějaké mimikry, abych naplnil něčí představy o tom, jak má vypadat designér či nedejbože umělec. 

* A co Tvoje ostré názory? Grafice se aktivně věnuješ přes třináct let, proti čemu se na české typografické scéně nejvíce vyhraňuješ? Sleduješ ve své kritičnosti nějaký dlouhodobější cíl? 

To je zvláštní dotaz… možná mi úplně schází sebereflexe, ale mám pocit, že v posledních letech se jen velice málo veřejně zaobírám kritikou věcí, které mě nebaví, ve prospěch práce, která mi přijde dobrá a přínosná. V prvé řadě ale zastávám názor, že ve svobodné zemi a na svobodné planetě si může každý tvořit, jak ho napadne, a já určitě nejsem Bůh, který má ostatní soudit. Navíc kolem sebe — a říkám to zcela upřímně — vidím řadu lidí mnohem schopnějších, zkušenějších i povolanějších. Rád jim tu profesi kritika, kterou jsem si pro sebe neúmyslně uzurpoval, přenechám. Problém je, že málokomu se do reflektování typografie vůbec chce. Pokud se ale máme někam posunout, pak ve veřejném prostoru musí zaznívat různé, třeba i kritické ohlasy. Debata o našem oboru se nebezpečně často smrskává na prosté zpravodajství o soutěžích a výstavkách, páč je to jednodušší a není třeba moc u toho přemýšlet.  

Je asi přirozené, že mě velká část produkce grafického designu nezajímá nebo neoslovuje, ale rozhodně nejde o nějaké programové „vyhraňování se“. Vzhledem k tomu, že jsem v minulosti pravidelně publikoval, očekává se, že budu ještě pořád schopen formulovat smysluplnou myšlenku a prezentovat pevný názor. Pak si například v neskonalé pýše dovolím napsat troufalý názor, že efemérní trendy na přehlídkách grafického designu jsou nudné, a že někteří grafičtí designéři chtějí ve skutečnosti dělat volné umění, jenom si spletli dveře u přijímaček na vysokou školu. 

Foglarovky, zdroj: dymkar.czFoglarovky, zdroj: dymkar.cz

* Knižní grafika a sazba je tvoje doména, k jaké knize se rád a často vracíš a proč? Ať už vizuálně, obsahově, konceptuálně...

K přečteným textům se vracím málokdy, zpravidla jenom k odborným knihám. Čestnou výjimkou jsou samozřejmě různé úplně pokleslé žánry, například foglarovky, u kterých si nejlíp odpočinu. Rád si prohlížím obrovskou knížku o písmech Adriana Frutigera, stejně tak grafické úpravy Oldřicha Hlavsy, který má u mě doma vyhrazenu vlastní poličku. Občas otevřu některý z asi dvacítky starých ročníků časopisu Typographia, které jsem kdysi dostal svázané, a pořád mě ještě baví staré knížky Alberta Kapra i různé monografie významných grafiků. Sutnar, Ziegler, Typographia od Rudera a samozřejmě Joseph Müller-Brockmann, to jsou všechno stále platné věci. 

Ukázka z monografie věnované Oldřichu Hlavsovi — Jde o to, aby o něco šlo. Stojí za ní Barbora Toman Tylová. Zdroj: http://www.oldrichhlavsa.czUkázka z monografie věnované Oldřichu Hlavsovi — Jde o to, aby o něco šlo. Stojí za ní Barbora Toman Tylová. Zdroj: http://www.oldrichhlavsa.cz

Opakovaně mě ke čtení vybízí Kniha v českém kubismu. Český kubismus byl, myslím, jedním z našich největších příspěvků ke světovému umění a designu. Fascinuje mě od architektury až pod nábytek a keramiku. Paradoxně nejméně zajímavé mi přijdou ty obrazy, ze kterých náš lokální kubismus vlastně vyšel.

Svou zálibu v českém kubismu mohl Martin T. Pecina zužitkovat v knize Narkotické kakty A. V. Friče, pro kterou navrhl úpravu. zdroj: book-design.euSvou zálibu v českém kubismu mohl Martin T. Pecina zužitkovat v knize Narkotické kakty A. V. Friče, pro kterou navrhl úpravu. zdroj: book-design.eu

* Máš tedy nějaké kubistické užité kousky doma?

Máme doma třeba dózu od Janáka i hrnky a popelník od Hofmana. Ať jde o knihy, desky nebo porcelán, design je nedílnou součástí života. Velkou slabost mám i pro Dietera Ramse, který léta pracoval pro Braun a povedlo se mu vytvořit minimalistické a zároveň totálně nadčasové dílo. Když mám někdy užitého umění plné zuby, tak raději poslouchám hudbu nebo si prohlížím monografie různých umělců — Boudník, Kolář, Ovčáček, Dubuffet, starší Rittstein, ale taky Hokusai, Hiroshige, Henry Darger a ostatní umčo, meditace a čuňárny.

* Čeští typografové patří v oboru mezi celosvětovou špičku. V čem podle Tebe vynikají? V čem, myslíš, že tkví jejich úspěch?

Jestli mezi typografy chceme počítat i písmaře, tak ta základní premisa sedí, protože právě mezi autory písem jsme měli a pořád máme velké osobnosti. Byť každá z nich je úplně jiná. Slavoboj Tusar nakreslil báječné písmo pro děti, Oldřich Menhart jel celý život po vlastní trajektorii bytostného kaligrafa. Úžasný je jeho Manuskript, ten by si zasloužil pořádnou digitalizaci. Josef Týfa mi přijde o něco vážnější a techničtější, ale kromě své nejznámější antikvy, která se právem pořád objevuje v našich knihách, nakreslil i veselý Juvenis, takže jsem asi v zajetí předsudků. Jan Solpera je kapitola sama pro sebe — jeho plakáty, knižní obálky a novoročenky v sobě spojují písmaře s kaligrafem a typografem dohromady, je to velké dílo a velká škola pro nás ostatní… Ty se ale zřejmě ptáš na současnou digitální generaci, která začíná až Františkem Štormem, mužem mnoha tváří a talentů. Grafik, písmař, metalista, heraldik, malíř, spisovatel a glosátor, ale i sládek, co si na chalupě kutí vlastní pivo. Ovlivnil nás všechny, co pracujeme s písmem, a jeho typy jsou právem populární skoro všude na světě. 

Před časem vyšla publikace Typo 9010 a v té je myslím vidět všechno, co u nás v daném oboru za prvních dvacet let od revoluce vzniklo. Někde v té knize se dá nejspíš najít pádná odpověď na to, čím jsou čeští písmaři výjimeční. A částečně i v produkci písmolijny Briefcase, jež si vytyčila za cíl ty nejlepší příklady novodobé tvorby písma nabídnout veřejnosti. 

Kniha Typo 9010 shrnuje českou digitální typografii. Za jejím vznikem i grafikou stojí Briefcase Type Foundry, zdroj: typo9010.czKniha Typo 9010 shrnuje českou digitální typografii. Za jejím vznikem i grafikou stojí Briefcase Type Foundry, zdroj: typo9010.cz

* Typo 9010 je poměrně čerstvá záležitost. Pro čtenáře doplním, že ji čeští písmaři představili v prosinci 2015. Když zůstaneme v českém grafickém prostředí, co Tě v poslední době zaujalo? 

Koncem února jsem byl členem jury soutěže o Nejkrásnější české knihy roku 2015, to je pro každého typografa slastná záležitost. Mám slabost pro knížky z Baobabu a letos mi udělaly radost superrůžové Žvejkačky, Baoplaneta Luboše Drtiny nebo Havětník s ilustracemi Daniely Olejníkové. Těžké rozhodování bylo mezi výtvarnými publikacemi, protože ta kategorie bývá zpravidla fantasticky obeslaná.

Havětník s ilustracemi Daniely Olejníkové z produkce nakladatelství Baobab, zdroj: baobab-book.netHavětník s ilustracemi Daniely Olejníkové z produkce nakladatelství Baobab, zdroj: baobab-book.net

Úplně největším zážitkem pro mě ovšem byla kniha Palimpsest Petra Jambora, která úplně převrací náš pohled na klasickou knihu. Palimpsest je historicky vzato kniha na pergamenu nebo papyru, ze které byl vyškrabaný nebo smytý původní text, aby se dal drahý materiál znovu použít — je to vlastně recyklace knihy. Petr Jambor udělal v podstatě totéž. S tím rozdílem, že nějakou mně neznámou procedurou vymazal prakticky veškerý obsah ze staré knížky o olympiádě v roce 1980, aniž by jej nahradil obsahem novým — ten už si musíte sami domyslet. Výsledek je rozkošný: bílé stránky s občasným černým rámečkem, slepá obálka s nehybnou barevnou plochou.

O knize jsme v komisi hodně debatovali a všichni jsme ji různě otáčeli na světle, abychom zjistili mechanismus mazání nebo objevili různá rezidua původního textu a obrazového materiálu. Stará knížka, které dal autor nový život, i když do vzniklé prázdnoty nic vlastního nepřidal. Je to jakási tematizace paměti, ztrácení významu — vždyť koho dnes zajímá olympiáda před pětatřiceti lety? V době konání to asi byla zásadní událost pro miliony lidí, ale dnes se scvrkla na pouhý výčet statistických údajů.  

Původní námět knihy pro Palimpsest Petra Jambora, zdroj: vut.czPůvodní námět knihy pro Palimpsest Petra Jambora, zdroj: vut.cz

Výsledná podoba Palimpsestu Petra Jambora, zdroj: vut.czVýsledná podoba Palimpsestu Petra Jambora, zdroj: vut.cz

* V rozhovoru pro radio Wave říkáš, že jako Češi nemáme dostatečně rozvinutou citlivost pro vnímání prostředí, ve kterém žijeme, že neexistuje skoro žádná regulace. Nakolik mohou pomoci regulace a nakolik jde o jakýsi zabudovaný nevkus v našem DNA? Jak lze v lidech, kterým grafický design a typografie nebo design nic moc neříkají, podle Tebe tuto vizuální citlivost rozvíjet? 

Kdybychom měli delší demokratickou tradici, nebyla by snad žádná regulace potřeba, poněvadž na Západě je kvalita prostředí o poznání vyšší. Ten takzvaný nevkus, zabudovaný do DNA, je vlastně jen deficit dobrých příkladů. Kdyby se u nás urbanismus nepřerušeně vyvíjel v klasické tradici ulic, náměstí a  blokové zástavby, asi bychom dovedli rozpoznat a vyžadovat kvalitu. Netoužili bychom po smutných, osamělých domech v satelitech bez společenského života a základní občanské vybavenosti. Třeba bychom něměli pocit, že každý panelák musí mít svoji individuální barvu, nebo dokonce tři, a pravděpodobně bychom nechápali domy jako nosiče reklamního šuntu. První ránu nám zasadila sorela, druhou ránu masová výstavba sídlišt a třetí ránu raný kapitalismus, který dovolil zdánlivě vše a ze kterého jsme se doposud nevzpamatovali.  

Citlivost k prostředí se rozvíjí od narození. Kdo je obklopený krásnou architekturou, čistými ulicemi a uměřenou grafikou, která respektuje prostředí, ten si nedovolí přimontovat na sgrafitovou omítku světelný poutač. Regulace má ten smysl, že nastaví rozumné hranice pro to, co se ve veřejném prostoru ještě smí. Veřejný prostor totiž slouží veřejnosti, ne jednotlivým obchodníkům. Argument, že každý si může na dům přimontovat, co chce, protože mu patří, prostě neplatí. Každá stavba včetně barvy fasády nebo reklamního nápisu je součástí širšího celku, bezohlednost do společného prostoru nepatří. Na to se docela dobře hodí výrok Václava Havla: „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatím co těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“

* Teď z jiného soudku, na svém blogu Dýmkař uvádíš, že dýmky jsou nejmužnější záliba (po pěstěných vousech, šermu, střelbě a přebalování). Kdy tohle Tvoje potěšení vzniklo? Je to záliba čistě osobní, nebo se také více angažuješ mezi českými dýmkaři?

To bude určitě víc než pět let, co jsem při práci naposlouchal hodně audioknih a rozhlasových her včetně holmesiády a případů komisaře Maigreta. Oba klasikové si, jak známo, každou chvíli buď zapalují dýmku, nebo o fajkách aspoň mluví, tak jsem se o téma začal trochu zajímat. Výsledkem byl nákup asi čtyřiceti dýmek různých tvarů, velikostí a materiálů, archivace pěti kilogramů tabáku, vznik blogu o dýmkaření, účast na soutěžích v pomalém kouření a  pravidelné návštěvy dýmkařských srazů. Teď chodíváme s kolegy do sklepa jednoho pajzlu na Vinohradech, říká se tam tomu „U Smradu“, ale ještě v Brně jsme se každé úterý scházeli v pivnici v centru. Tam, ve skupině právníků, elektrikářů, studentů a knihovníků, bývala skvělá atmosféra plná nekonečných debat o tom, jak pitvat mrtvé potapěče a za jakých podmínek beztrestně střílet spoluobčany.

Dýmkařský začátečník, který zatím nepotkal toho správného mentora, a tak se musí všechno naučit sám Martin T. Pecina, zdroj: dymkar.czDýmkařský začátečník, který zatím nepotkal toho správného mentora, a tak se musí všechno naučit sám Martin T. Pecina, zdroj: dymkar.cz

* Knihy, typografie, kníry, dýmy — čemu věnuješ nejvíce času a co Tě nejvíce baví?

Když je počasí, vezmu si na dvorek u domu počítač, knížky pak vymýšlím tam. Kroutím si u toho knír a kouřím fajfku, zatímco z otevřeného okna burácí Antonín Dvořák nebo Duo Yamaha. Všechno se dá skloubit dohromady. Moje paní má pocit, že celé dny jen sedím u počítače, což je nejspíš pravda, ale já na to rád odpovídám, že mám bohatý vnitřní život. 

* Lidi milují kýče, každý doma nějaký máme. Máš doma také nějaký, na který nedáš dopustit?

Gramodesky Sagvana Tofiho. Chceš je vidět? Sagvan je pořád bezkonkurenční, na paty mu šlape jenom Jan Cézar. Velká škoda, že se Cézar vykašlal na hudbu a založil si nějakou reklamku.

* Jasně. Pojďme si poslechnout trochu osmdesátek...

* Martine, jaký kulturní zážitek v Tobě vlastně z poslední doby rezonuje nejvíc? Doporučil bys nám nějaký koncert nebo výstavu?

Na konci roku byla v Rudolfinu Magdalena Kožená, která celou sezónu hostuje na koncertech s Českou filharmonií, to byl pěkný zážitek. Když jsem zmiňoval kubismus, neměl bych zapomenout, že v Domě U Černé Matky Boží je otevřena výstava českého kubismu, to je nutnost pro každého milovníka umění. Klauzury na Umprumce už sice skončily, ale vyplatí se tam jednou za půl roku zajít a podívat se, co nového dělá nejmladší generace. Rád chodím především do Halounova typografického ateliéru a do Krejzkova ateliéru Grafický design a vizuální komunikace, ale moc mě baví i ilustrace od studentů Juraje Horvátha, sklo Ronyho Plesla nebo porculán Maxima Velčovského. Na konci jara bývá výstava Nejkrásnějších knih a na konci léta další Bienále grafického designu, ale to je zatím ještě daleko. 

* Děkuji za rozhovor.

Galerie

Další články