Architekt Josef Kalous a docent Jaroslav Valenta téměř před sto lety navrhli železobetonový palác oslňující krásy. Foto: Pocket Media s. r. o. Architekt Josef Kalous a docent Jaroslav Valenta téměř před sto lety navrhli železobetonový palác oslňující krásy. Foto: Pocket Media s. r. o.

Když oslava, tak RE:PUBLIKA. Brno slaví sto let státnosti a připomíná zásadní roli designu v budování státu

Čím se liší Praha od Brna? Brno umí slavit. Naší republice bude letos sto let – a město Brno se rozhodlo uspořádat velkolepý festival RE:PUBLIKA s podtitulem Buďme zase spolu. Patří mu celé brněnské výstaviště, jehož areál bude ještě do neděle 17. června otevřen pro návštěvníky zdarma. Festival RE:PUBLIKA je zábava, úžas a zážitek a dokáže vyvolat národní hrdost. A navíc si zamilujete Brno ještě víc, než jste ho milovali dosud.

Festival RE:PUBLIKA je skutečnou oslavou uplynulých sta let československé státnosti. Aby člověk prošel všechny expozice, potřeboval by alespoň dva dny – už jen díky tomu vám dojde, že Čechoslováci jsou fakt dobrý. Najdete tu Muchovu Slovanskou epopej, hudební stage, literární salon, proběhnou tu závody mopedů, divadelní představení nebo rande pro 1918 nezadaných (v režii Kateřiny Šedé). Takže nejen výstavy! Budu osobní a řeknu, co jsem zažila já.

Novodobý hrdina a vizionářský hračička Krištof Kintera navrhl a sestrojil standarty pro lepší budoucnost: láska, pokora, soucit. Amen. Foto: Vojtěch Veškrna.Novodobý hrdina a vizionářský hračička Krištof Kintera navrhl a sestrojil standarty pro lepší budoucnost: láska, pokora, soucit. Amen. Foto: Vojtěch Veškrna.

V infostánku mě zaujala pohlednice s architektonickým motivem krásného schodiště. „Věděli byste, kde to je?“, zeptala jsem se dychtivě. Pavilon A, obchodně průmyslový palác. Prostor, který mi sebral dech. V jedné jeho části probíhá třeba výstava o cestách Zikmunda a Hanzelky, audiovizuální expozice České filharmonie, představení brněnského Sokola nebo přehlídka studentské fotky.

Nic z toho jsem neviděla, protože jsem objevila prázdné křídlo paláce. Ten byl postaven jako první budova celého výstaviště před devadesáti lety, v roce 1928. Navrhl ho architekt Josef Kalous, jeho návrh pak významně upravil docent techniky Jaroslav Valenta, a vznikl železobetonový zázrak. Budete zírat, vznášet se, budete tam chtít bydlet. Já v prostoru vzdychala sama, protože jsem netušila, že tady denně probíhají komentované prohlídky s historiky umění o architektonických dějinách výstaviště.

Spíš než fotogenicky působí Město budoucnosti velkolepě, chaoticky a vyzývavě: je fajn se občas někde ztratit. Foto: Vojtěch Veškrna.Spíš než fotogenicky působí Město budoucnosti velkolepě, chaoticky a vyzývavě: je fajn se občas někde ztratit. Foto: Vojtěch Veškrna.

Měla jsem málo času, a protože mě baví design, rozhodla jsem se pro pavilon G1, kde vzniklo dočasné Svobodné město, velkorysá přehlídka československého umění a designu Avant Garde. Tým kurátorů (Ondřej Chrobák, Jiří Macek, Jan Press a Jana Zielinski) nechal zaplnit výstavní halu surovým hliníkovým lešením, které tvoří labyrint jednotlivých „městských částí“ (autory konceptu jsou H3T architekti).

Před vchodem do areálu plápolají standarty Krištofa Kintery (POKORA, LÁSKA, SOUCIT), ušlechtilé ideje města budoucnosti. V samotném městě pak nejdete domy, kino, náměstí s fontánou (nebo vodopádem?), kapli, vyhlídkovou věž, bylinkovou zahradu, dílnu a úplně vzadu archiv.

Ano, výstava je spektakulární, ale takové by přece oslavy měly být. Bavila mě už samotná lešenářská konstrukce, protože vyplňuje doslova celý prostor, protože se houpe a protože se v ní dá bloudit. Prostě tě donutí zpomalit. Bloudila jsem i v krásně zpracovaném zrcadlovém bludišti Jana Plecháče a Henryho Wielguse (avizovaný smysl života v něm nehledejte, je to prostě hezký a zábavný).

V nafukovacím domě Anny ŠtěpánkovéTerezy Rosalie Kladošové jsem se cítila jako spermie ve vajíčku: v teple a bezpečí, ačkoli doprovodný hlas by mohl hovořit tišeji (o zahnízdění „spermie“ autorkám evidentně nešlo). Dominantou náměstí je drátěný model busty T. G. Masaryka od Maxima Velčovského. Vtip s Masarykem-prolézačkou, který zbavuje tatíčka aureoly nedotknutelnosti, vyznívá v prostoru expozice naprázdno. Nikdo na něj neleze. Líbil by se mi někde v parku.

Moc mě bavilo představovat si svůj domov, věci, které mám ráda, které bych si vzala s sebou, kdybych musela odejít – a jak bych chtěla žít, kdybych začínala znovu. Netuším, zda měl návodný panel odkazovat na historii československých exodů, ale vnímala jsem to tak a tento historicko-empatický přesah mě dojal.

Věž poselství Lucie Koldové naplno projeví svou sílu teprve naživo. Její světélkující zářivky připomínají mořské tvory a z výstupu na vrchol dělají vizuální dobrodružství. Foto: Vojtěch Veškrna.Věž poselství Lucie Koldové naplno projeví svou sílu teprve naživo. Její světélkující zářivky připomínají mořské tvory a z výstupu na vrchol dělají vizuální dobrodružství. Foto: Vojtěch Veškrna.

Highlightem výstavy Avant Garde pro mě byly dvě věci: jednak zmiňovaná „věž“ Lucie Koldové, která do vnitřního prostoru lešenářského schodiště umístila jakési medúzy ze svých světel Sparkles (Prskavky), levitující šestiramenná světélkující stvoření, kolem nichž stoupáš na vrchol, odkud máš rozhled nad celým „městem“.

A potom automatický doporučovač předmětů. Bez něj by byl archiv ikon českého designu muzeální přehlídkou vitrín. Autoři výstavy do středu umístili objekt/centrální počítač a několik tabletů, na nichž volíš mezi barvami, obličeji nebo pocity – a výsledkem je papírový útržek s kódy těch správných předmětů (v souladu s heslem „jste to, co jsou vaše předměty“). Já bych dvě ze tří doporučených věcí fakt brala.

Při obhlídce „ikon“ československého designu mě napadla otázka, jak se ona ikoničnost určuje. Autory výstavy jsou mj. dvojice Macek-Zielinski, zakladatelé značky Křehký, kteří si na výstavě přihřáli polívčičku sérií květinových váz. Za mě může ikoničnost prověřit až čas. Nejsem proti prezentaci současného designu, takže třeba dětský časopis Raketa ano, je prokazatelně nejhezčí na trhu, ale ohledně prezentace vlastního porcelánu bych čekala větší opatrnost a kritický přístup.

Nafukovací, světélkující a mluvící domy: Městozměn Anny Štěpánkové a Terezy Rosalie Kladošové podněcuje divákovu fantazii a vytváří pocit blízkosti a bezpečí. Foto: Vojtěch Veškrna.Nafukovací, světélkující a mluvící domy: Městozměn Anny Štěpánkové a Terezy Rosalie Kladošové podněcuje divákovu fantazii a vytváří pocit blízkosti a bezpečí. Foto: Vojtěch Veškrna.

Cestou na zpáteční tramvaj jsem si dala kafe v pouličním/pop-up stánku brněnské kavárny Praha – zase mi přišlo Brno skvělé v tom, jak skrze takovou drobnost Prahu s Brnem propojí. A zase jsem musela uznat, že Praha na Brno nemá. „Bys ani nevěděla, že republika slaví sto let, kdybys na tý výstavě nebyla!“, utnul večer kamarád moje nadšení. Došlo mi, že na tom něco je.

Ale zatímco o festivalu RE:PUBLIKA jsem věděla od chvíle jejího zahájení, informace o obdobné přehlídce konané v Praze jsem musela dohledávat. Našla jsem množství tematických výstav, nikoli podobně koncepční událost, skutečnou oslavu uplynulých sto let historie. A napsala jsem, že naprostá většina festivalových akcí je zdarma? Hlavní město za Brnem smutně pokulhává.

Autoři výstavy Archiv kódů Jiří Macek a Jana Zielinski vymysleli způsob, jak si při prohlížení designu vychutnat napětí. Nejlepší je si to vyzkoušet na vlastní kůži. Foto: Vojtěch Veškrna.Autoři výstavy Archiv kódů Jiří Macek a Jana Zielinski vymysleli způsob, jak si při prohlížení designu vychutnat napětí. Nejlepší je si to vyzkoušet na vlastní kůži. Foto: Vojtěch Veškrna.

Další články