Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Jednotní styl u Jakuba nenajdete. Ironii téměř pokaždé. foto: Salim Issa Jednotní styl u Jakuba nenajdete. Ironii téměř pokaždé. foto: Salim Issa

Jsem víc bláznem než sklářem, říká Jakub Berdych Karpelis, zásadní osobnost českého skla

Jeho díla byla k vidění v New Yorku i Londýně, sám se ale za známého skláře nepovažuje. Ve studiu Qubus, které založil, místo průmyslového designu natrefíte spíše na předměty s osobitým humorem a ironií. Co si myslí o českém skle, pražské designérské scéně a z čeho má husí kůži?

Prapočátky

Výstava Cro-magnon man v Kvalitáři se vrací ke kořenům lidstva, konkrétně k jeho užitkové a umělecké tvorbě. Vrací se také k vašim sochařským kořenům?

JAKUB: Dalo by se to tak říct. Ale nejedná se o comeback nebo o návrat k sochařství. Pracuji kontinuálně a v této výstavě jsou prezentovány předměty z čediče, mramoru a kamene, protože jsou si materiálově blízké.

Co bylo impulzem ke vzniku této výstavy?

JAKUB: Prvotně oslovení Kvalitářem. Jedná se o zakončení roku výstav českých sklářů. Mně už to sklo ale přišlo tak nadužívané, ten materiál profánní, že jsem šel radši jinou cestou. Vystavuju tam jak věci starší, tak i ty, které jsem dělal třeba minulý rok.

Velké pneumatiky jsou ve Kvalitáři výstavní plochou i vystavovaným předmětem, foto: Zdeněk Porcal, Studio FlusserVelké pneumatiky jsou ve Kvalitáři výstavní plochou i vystavovaným předmětem, foto: Zdeněk Porcal, Studio Flusser

Socha není obraz

Vystudoval jste kamenosochařství. Proč jste od kamene později přešel k designu, sklu a porcelánu?

JAKUB: Nikdy jsem nebyl do té míry výkonný, že bych se dokázal živit jako reprodukční sochař. Nebo sochou jako takovou. Design mi byl vždy blízký. Ale jak znáte Qubus, není to design v pravém slova smyslu. Pracoval jsem také v architektonické kanceláři, dá se tedy říct, že mám zkušenosti, které mě k tomu táhly. Socha je dnes něčím minoritním, a ve světě obecně je větší zájem o dvourozměrné předměty na zeď než o sochy.

Považujete to za aktuální trend?

JAKUB: Je to spíše stav, který setrvává desítky let. Je to celkem jiná věc, když přibijete dva hřebíky a je to, a když instalujete sochu. Je to víc nepraktické.

Výstava uzavírá rok věnovaný designu skla, foto: Zdeněk Porcal, Studio FlusserVýstava uzavírá rok věnovaný designu skla, foto: Zdeněk Porcal, Studio Flusser

Vaše práce jsou známé i v zahraničí. Vystavoval jste v New Yorku, i Londýně. Kde byste rád viděl svá díla dál?

JAKUB: Kdekoliv v hezkém prostoru. Jsem bohužel dost limitován materiálem, spousta předmětů je tak těžká, že nemůže do patra, nebo musí stát na velké ploše.

Ironie v designu

Považujete se víc za umělce nebo za designéra?

JAKUB: Nejvíc asi za blázna. Ale myslím, že nemůže být normální ten, kdo dělá jenom umění, nebo jenom design, nebo obojí. Rozhodně není jednoduché se tím živit. Lidi, které znám, působí, že mají velmi zajímavou práci. Ale myslím, že je tomu tak jenom navenek. Je to dost náročné zaměstnání.

Jaký by byl názor kromaňonce na naši současnost?, foto: Zdeněk Porcal, Studio FlusserJaký by byl názor kromaňonce na naši současnost?, foto: Zdeněk Porcal, Studio Flusser

Jsem ale víc umělec než designér. Jako studio neděláme téměř vůbec zakázky v průmyslu, neřešíme třeba aerodynamiku nebo co skutečně design je, za co ho považuju já. Když někdo pracuje na všem od začátku až do konce, připravuje pro výrobu, prochází atesty, to si myslím, že je design.

Zadavatel na design volantu auta nevyhledává studio pracující s humorem nebo ironií. Skleničky pro "designsuperblokmarket" jsou pro mě zas tak trochu komedie. V takovém duchu studio Qubus nepracuje. Proto se cítím víc jako umělec než designér.

Sklo, plast, humor

Dokázal byste definovat váš autorský rukopis?

JAKUB: O tom jsem nedávno přemýšlel, a k ničemu jsem nedospěl. Ve chvíli, kdy mám pocit, že to začíná mít jistou formu, chci od toho utéct. Zvláště pak ve chvíli, kdy to začne být komerčně úspěšné. Teď si dělám legraci. Společný jmenovatel ale možná je k nalezení v jistých obdobích. Možná je to také plast a smysl pro ironii a nadsázku při komentování okolního světa.

Dnes bych už ale například nepracoval na váze se zednickým náčiním. Pro tohle prostředí jsem asi sklenář spjatý se sklem. Tak bude možná společný jmenovatel sklo. I když to tak u Cro-magnon man nevypadá, vystavuji tam čedič, tedy opět sklo, ale sopečné. Nechci ale mít nálepku sklenář, i když to už asi tak bude.

Speciální verze legendární vázy s úchyty, foto: Dušan TománekSpeciální verze legendární vázy s úchyty, foto: Dušan Tománek

Nedávno jsem šel na vernisáž, a někdo mě představil slovy: tohle je slavný český sklář. Za mnou v tu chvíli stál pán Vladimír Kopecký. Zčervenal jsem a udělala se mi husí kůže na zádech. Naštěstí nás asi neslyšel. Ale když deset let foukám, neznamená to, že jsem český sklář, s tím se úplně neztotožňuji. Až budu třeba v Sama doma, pak budu moct říct, že jsem slavný.

Který z vašich předmětů je vám nejbližší?

JAKUB: Je jich několik. Ale často o ně přijdu, prodám je, nebo jsou někde vystaveny. Neobkloupuji se věcmi, které jsme udělal, ale u některých se rozhodnu, že je nechci pustit, že nezůstanou jenom na fotografii. Mám rád například období, kdy jsem dělal Mickey House, to bylo docela zábavné.

Kýble Mickey House jsou sklářovým oblíbeným výtvorem, zdroj: Galerie KvalitářKýble Mickey House jsou sklářovým oblíbeným výtvorem, zdroj: Galerie Kvalitář

Krabice

Pod značkou Qubus se skrývá studio, galerie, i obchod. Která část aktuálně převažuje?

JAKUB: Ano, je to galerie, studio, a ještě máme galerii v DOXu. Nejvíc převažuje emailování a balení krabic. Čili shipping. Jsme tak trochu Maersk bez lodí. Je to ale práce mnoha lidí. Valná část je tvořena komunikací a valná část přípravou zakázek. A to studio, nejlepší by bylo, kdyby to převažovalo. Největší je všechna ta práce kolem, aby galerie byla, aby se tam ty předměty dostaly. A obecně, aby se prodaly taky někde jinde než u nás.

Charakter galerie a obchodu v prostorách DOXu, zdroj: QubusCharakter galerie a obchodu v prostorách DOXu, zdroj: Qubus

Populární móda

Jste umělecký ředitelem obchodu DOX by Qubus. Jaká je aktuální situace tam?

JAKUB: O to se v současnosti stará moje kolegyně Michaela Coufalová. Éru výstav jsme tam ukončili, protože o ně nebyl zájem, a přetvořili to v komerční prostor. Chceme, aby to pokračovalo jako design shop, multibrand v designu. Teď je tam více místa pro módu, což je komodita, která lidi aktuálně zajímá minimálně stejně jako design. Objevují se ohlasy, aby tam galerie zase byla. Zatím to ale necháváme v aktuálním módu. Funguje to, nemám tedy příliš důvod měnit tuhle situaci.

Ve DOX by Qubus najdete designérskou módu, šperky, nebo hračky. A také sklo, foto: Jakub JelenVe DOX by Qubus najdete designérskou módu, šperky, nebo hračky. A také sklo, foto: Jakub Jelen

S další otázkou zůstaneme nadále v Praze. Do jaké míry se dle vás místní designéři navzájem ovlivňují a kopírují?

JAKUB: Od jedničky do sta? 99,9%. Ale neděje se to jenom v Praze. Je to celosvětový problém, hodně lidí se inspiruje v zahraničí. Originalita se tady příliš nenosí. A když ano, tak si ji nikdo nevšimne. Žijeme v takové době. 

Na opisování  mají myslím zásluhu také média. Možnost vidět a inspirovat se a nevědět, že jsem inspirován. Nosíte tu myšlenku v hlavě, protože jste ji někde viděl a považujete to za svůj nápad, a možná si to ani neuvědomíte. A nikdo vás na to neupozorní. Říká se, že to jde ruku v ruce se vzděláním, ale je to taky věc morální.

Dnes se například kopírují šedesátá léta. Pes jitrničku sežral, prokusuje se to samo sebou. Dobrý příklad je sklo. Zazářilo a každý ho chtěl dělat. Někdy to byl porcelán, přežili jsme i dobu dřevěnou, tak před pěti lety. Všichni řezali prkýnka, dělaly pera, hudební nástroje, hračky. Teď to válcuje sklo.

Předměty běžné spotřeby dostaly jinou podobu, foto: Zdeněk Porcal, Studio FlusserPředměty běžné spotřeby dostaly jinou podobu, foto: Zdeněk Porcal, Studio Flusser

Renesance se nekoná

A jaká je budoucnost sklářského řemesla v České republice?

JAKUB: Když se rozhlídnu kolem sebe, tak jak to nabralo obrátky a začalo být v kurzu, stejným způsobem to taky umírá. Někdo nemá čas, nestíhá, nebo se vyprofiluje na konkrétní typ zakázky a když ji ztratí, zas nemá klienty. Je tomu tak ve všech oborech. Silní zůstanou a slabší padají. Firmy, které zaměstnávaly malé sklárny, si postaví sklárny vlastní, a tak to bude pokračovat.

Mezi malými sklárničkami vzniká dobrá konkurence, ale teď, když stojí jedna práce pět a druhá dva, to je hrozná diskrepance, jedná se přitom o stejný materiál. Nechci být skeptik. Ale myslím, že to nebude renesance. Zatím to naštěstí je stále v bodu, kdy to ještě funguje.

Ironie vytesaná do kamene, foto: Zdeněk Porcal, Studio FlusserIronie vytesaná do kamene, foto: Zdeněk Porcal, Studio Flusser

Bylo české sklo někdy světové?

JAKUB: Asi bylo. Podle mě za první republiky, šedesátá, sedmdesátá léta. Otázkou ale je, v čem. V rámci lisovaného skla se kopírovalo to, co bylo úspěšné v zahraničí, a vyrábělo u nás v levnější variantě. Letěl například konkrétní typ hrnku a národní podniky ho vyráběly ve velkém. Stále asi rezonuje v zahraničí. 

Ranní vstávání

Váš otec se krom jiného věnuje také sklu. Inspiruje vás?

JAKUB: Určitě na mě měl vliv. To, co dělám, je proto, že on dělá to, co dělá. Okoukáte ledacos. Více, než sto procent bych tomu dal. Když jsem byl dítě, otec se živil navrhováním výstav. Tehdy ještě pod různými svazy a organizacemi. Bylo to inspirující, po bytě se válely architektonické plány. A taky nemusel, jako druhá půlka domácnosti, někam ráno odejít.

Spolupracovali jste někdy?

JAKUB: Měli jsme společnou výstavu v polské Břeclavi, v roce 2011. A dělali jsme spolu také na interiéru synagogy v Liberci. Budova od Radima Kousala, která stojí na místě původní vypálené synagogy. Po škole jsem se s ním živil, skrze něj jsem restauroval některé sochy a fasády.

Výstava obsahuje předměty z mramoru, čediče, i kamene, foto: Zdeněk Porcal, Studio FlusserVýstava obsahuje předměty z mramoru, čediče, i kamene, foto: Zdeněk Porcal, Studio Flusser

Výstava na kolečkách

Jaká byla práce na výstavě Příběh českého designu od kubismu po 21. století?

JAKUB: Skvělým podkladem byla kniha od Ivy Knobloch. Shodli jsme se na společném klíči, že se bude jednat o věci, které jsou stále ve výrobě nebo se znova vyrábějí. Výstava se také měla vejít do jedné dodávky, protože objíždí česká centra v zahraničí. Kdyby jsme vystavovali kubistickou dózu od Pavla Janáka, jenom ona by potřebovala vlastní dodávku. Při předmětech této výstavy je ta ztráta, kdyby se něco rozbilo, nahraditelná. Výstava je ale velice funkční a úspěšná.

Předměty běžné spotřeby se podívaly do českých center v zahraničí, zdroj: QubusPředměty běžné spotřeby se podívaly do českých center v zahraničí, zdroj: Qubus

Designér/kurátor

Pod taktovkou studia Qubus jste pracoval také na Slovanské epopeji Alfonse Muchy.

JAKUB: Ano. Byla to zajímavá a dobrá výstava, ale nikdo si to nepřiznal. Bylo to historicky poprvé, co se plátna vystavovala oboustranně. Jen jsme nedošli do fáze, kdy by byl příběh vyprávěný víc do hloubky. Na druhé straně obrazů jsme zpřístupnili propočty, skicy. Pro návštěvníka bylo zajímavě vidět i způsob upnutí, limitovanost maximální možné velikosti plátna. Častým modelem poslední doby je, že vedle designu a architektury výstavy býváme také jejími kurátory nebo spolukurátory. Bylo tomu tak i v případě Století designu.

Muchova epopej byla poprvé vystavena oboustranně, foto: Tomáš SoučekMuchova epopej byla poprvé vystavena oboustranně, foto: Tomáš Souček

Plánujete tento model aplikovat i v budoucnu?

JAKUB: Klidně. Ale záleží na klientovi. V případě epopeje jsme s tím například vůbec nepočítali.

Co vás čeká v nejbližších měsících?

JAKUB: Na podzim budu mít výstavu v galerii Via Art, jedné z nejstarších galerií založených po revoluci. Vystavím pravděpodobně kámen a také sklo, ještě přesně nevím. Budu se určitě přizpůsobovat prostoru. Pak plánujeme lehké změny interiéru v DOX by Qubus. Pak veletrhy, cesty do zahraničí. Tím zahraničím myslím Peking, pracovat na naší výstavě. Nebo se možná podaří to Japonsko. A pak něco, co se ještě domluví v průběhu roku. Ale určitě vzít nohy na ramena, a valit pryč. Jsme tak trochu na útěku.

Další články