Jan Boelen na UMPRUM. Foto: Jakub Hrab. Jan Boelen na UMPRUM. Foto: Jakub Hrab.

Jan Boelen: Jak se odnaučit všemu, co jsme se naučili

Na pražské UMPRUM přednášel významný kurátor a designér Jan Boelen, který vede belgické umělecké centrum a inovativní laboratoř Z33. Zároveň vyučuje na prestižní holandské Design Academy Eindhoven, kde vede dva magisterské programy – Social Design a Design Curating and Writing. Jan Boelen svým pohledem na současný design nadchnul zástupy pražských studentů a mladých designérů, nechte se inspirovat jeho netradičním přístupem k designu také vy.

Věnujete se celé řadě nejrůznějších aktivit: pracujete jako kurátor, zabýváte se výzkumem, píšete... Proč je pro vás zajímavé přednášet a učit?

Já si v první řadě nemyslím, že se jedná o různé věci. Ano, připravuji výstavy, workshopy, přednášky, projekty, učím a píšu… ale pro mě je to všechno součástí jedné práce v rámci jednoho oboru. Všechno, co dělám, mi dává nové podněty. Mám spoustu zájmů, které ve mně vzbuzují nové nadšení a zvědavost. Ale také se sám sebe ptám, proč vlastně přednáším. Kdybych během jediného roku dostal druhé pozvání na přednášku v České republice, nejspíš bych odmítl. Ale teď jsem tu poprvé a jsem zvědavý, jak to u vás funguje, jestli něco děláte jinak, jak u vás lidé pracují. Tyto cesty jsou pro mě zajímavé, protože se na nich mohu seznámit s novými a inspirativními lidmi, kteří kolem sebe vytvářejí dobrou atmosféru.

Jaké schopnosti či vlastnosti by podle vás měl mít dobrý designér? Je to něco, co můžete své studenty naučit?

Samozřejmě se můžete naučit určité dovednosti – můžete se naučit jazyk nebo jak se věci vyrábějí. Ale dnes je mnohem důležitější naučit se tomu správnému tvůrčímu přístupu, což především znamená odnaučit se všemu, co známe. Fungování našeho světa stále vychází ze staré ekonomiky, v níž malé množství lidí drží v rukách přístup k informacím, které jsou omezené kvůli autorským právům a podobným opatřením. Průmysl v tu chvíli zároveň stojí na iluzi, že máme přístup k nadbytku přírodních zdrojů. Dnes ale už přecházíme k ekonomice nové, v níž máme přístup k neomezenému množství informací, zdrojů ale máme naopak nedostatek. To znamená, že pokud chceme vyučovat v době, kdy si každý může všechny informace velmi snadno najít, musíme také změnit fungování škol a univerzit. Jejich funkce už nespočívá v předávání znalostí, ale v tom, jak s nimi pracujeme. A to je také důvod, proč musíte být připraveni se věci odnaučit – je nezbytné nepřijímat informace tak, jak jsou, musíte k nim být velice skeptičtí a kritičtí, abyste s nimi mohli pracovat novým, kreativním způsobem. Je na čase pochybovat o všech tradičních modelech, jako je třeba gender nebo čas. Neříkám, že jsou všechny špatné, pořád jsou to ale konstrukty, které je možné zpochybňovat. A když to dokážete, můžete je přetvořit v něco nového.

Jan Boelen na UMPRUM. Foto: Jakub Hrab.Jan Boelen na UMPRUM. Foto: Jakub Hrab.

Jak toto přesvědčení kombinujete se svou prací na univerzitě, což je instituce s jasně danými pravidly a je pevnou součástí vzdělávacího systému?

Vzdělání a umění jsou oblasti, kde bychom měli mít absolutní svobodu. Staré vzdělávací pořádky se snaží samy sebe udržet a zakonzervovat, což musíme změnit. V Evropě si všichni myslí, že máme striktně daná pravidla pro to, co musíte splnit, abyste získali magisterský titul. Ale to není pravda – když si skutečně přečtete Boloňské dohody, zjistíte, že jsou velmi jednoduché: škola jako instituce si pravidla stanovuje sama, a pak je také sama musí dodržovat. A většina škol si vytváří příliš složitý, komplexní systém pravidel, které podle mě zabíjejí svobodu. Je to také otázka marketingu, školy slibují, že naučí své studenty pracovat v dnešním průmyslu, naučí je technické i marketingové dovednosti... Jedná se přitom často o sliby, které školy nemohou splnit.

Můj obor se jmenuje Social Design a první věc, kterou studentům říkám je: „Já nevím, co je to Social Design. To my musíte říct vy.“ Pro mě v sobě dobrý design spojuje technologické, ekonomické a sociálně-kulturní aspekty. Vývoj v naší společnosti vedl k tomu, že ekonomická logika převládla a technologie mají dnes obrovský a ničivý dopad. To je důvod, proč musíme opět klást důraz na sociální otázky a hodnoty, které bývají přehlíženy. Neděláme to kvůli ekonomickému systému, ale sami pro sebe. Vůbec původní motivace designu byla snaha zlepšovat život.

Jelikož nemáme žádnou pevnou definici sociálního designu, nabízíme studentům obrovský volný prostor, který jim umožňuje, aby přišli s vlastními návrhy a nápady. Najednou mají před sebou dva roky, které nemají skoro žádnou strukturu a nenabízíme jim skoro žádné vedení. My za nimi jen chodíme a ptáme se: „Co děláš? Co to je? Pro koho to je? Opravdu to potřebujeme? Jak to uděláš?“ Studentům nepomáháme, jen jim klademe otázky. Jedna z mých studentek byla tímto systémem natolik frustrovaná, že mě chtěla zastřelit. A opravdu v rámci svého projektu sestrojila zbraň a své slzy používala jako náboje. Samozřejmě, že jsem šílel, že studentka sociálního designu vyrobila zbraň. Ale nabídla k tomu skvělé vysvětlení: studenti z Asie mají problém vyjadřovat své emoce a formulovat vlastní názory. Ale ona to dokázala a využila této negativní energie, aby vytvořila něco pozitivního. A to je to, co chceme: musíte naslouchat především sami sobě. Když budete přesně vědět, co chcete, nemusíte investovat do složitých výzkumů trhu, protože existuje šance, že ostatní lidé to budou chtít také. A jakmile tohle víte, můžete se svým nápadem pracovat a postavit na něm úspěšný produkt, systém, službu, algoritmus…

Máte hodně mezinárodních studentů? Jsou mezi nimi nějaké rozdíly podle toho, z jakého prostředí pocházejí? Jak se stavějí ke svobodě, kterou jim dáváte?

Ano, máme studenty ze všech koutů světa. A díky tomu vidím, jak zásadní roli hraje vzdělávací systém. Už dopředu tuším, že němečtí studenti budou v prvních týdnech zmatení, protože budou ve studiu hledat strukturu a pravidla, bez nichž nebudou vědět, co mají dělat. Samozřejmě, že s nimi všechno probíráme, ale nějakou dobu jim trvá, než získají potřebné sebevědomí a odhodlání k volné tvorbě. Svůj zmatek a pochybnosti mohou dále využít k tomu, aby se sami něco naučili.

V prvním ročníku máme 25 studentů z 15 zemí, od Mexika po Jižní Afriku, pocházejí z Koreji, Spojených států a všech evropských zemí. Mnohem víc se naučí od sebe navzájem než ode mě, my jim k tomu musíme jen poskytnout vhodné prostředí. Doufáme, že se naučí zvědavosti, a že objeví svou vášeň a fascinaci, kterou pak využijí k vlastní designové práci.

Jan Boelen na UMPRUM. Foto: Jakub Hrab.Jan Boelen na UMPRUM. Foto: Jakub Hrab.

Vedete zároveň magisterský obor „Curating and Design Writing“. Jak je možné něco takového vyučovat? Vedle určitých dovedností přece autoři musejí najít svůj vlastní hlas a styl. Je to něco, co se dá předat?

I studenti, kteří studují Social Design, musejí psát. Psaní je velmi zajímavý způsob reflexe. Ale my od studentů neočekáváme, že budou psát tradiční diplomovou práci s poznámkovým aparátem a podobně. Samotné psaní spíš využíváme jako metodu objevit něco nového, na formě tolik nezáleží – mohou to být třeba rozhovory, v nichž budete hovořit sami k sobě, ke zvířatům nebo k věcem…

Jak je možné, že vaše univerzita pak takovou diplomovou práci přijme?

Měli jsme izraelskou studentku, která psala fiktivní články pro The Guardian. Hrála si na to, že je místní korespondentkou v Izraeli, a tak psala články, dělala imaginární rozhovory (některé byly spojené s realitou) a to byl její diplomový projekt. Tímto způsobem můžete společnosti nastavit zrcadlo. Články v novinách, které používají jisté zdroje, jsou propojení s dalšími zdroji a jsou pak samy dál citovány jako zdroj, jsou perfektním médiem, pokud si chcete pohrávat s realitou a fikcí. Jak můžete pomocí médií vytvářet realitu? Kdyby napsala tradiční diplomovou práci bez tohoto procesu, řekli bychom jí: „Jasně, ale musíte dokázat, že to funguje.“ A ona to skutečně dokázala. Je také důležité pochopit různé způsoby psaní a to, jak fungují. Twitter, Instagram, Facebook nebo noviny jsou všechno zcela rozdílné a zajímavé formáty, mají svou specifickou logiku a pravidla, které můžete využívat a hrát si s nimi. Musíte s nimi udělat něco smysluplného, zpráva a médium musejí být propojené.

Foto: Jakub Hrab.Foto: Jakub Hrab.

Jak zahrnujete všechna nová média do svého studijního programu? Úspěšní autoři musejí umět používat nejrůznější média včetně těch, která se objeví v budoucnosti. Jaké dovednosti jsou k tomu potřeba?

Možná, že jednou vytvoříte svou vlastní sociální síť, to nemůžete vědět. Myslím, že jsou dvě základní dovednosti, které musíte mít: Za prvé musíte být schopni analýzy, za druhé syntézy – umět dát si věci dohromady, ale novým způsobem. Když dokážete propojit dva rozdílné obory, využít novým způsobem dva různé druhy znalostí, pak vzniká inovace. Všechno, co potřebujeme, máme kolem sebe – musíme to jen umět použít.

Je nějaká oblast inovací, která vás obzvlášť zajímá?

V tuto chvíli pracuji na velkém projektu na jihu Francie. Fascinuje mě téma přírody a životního prostředí. Snažím se pochopit, jak můžeme využívat místní zdroje a materiály, které jsou v tomto regionu dostupné, a vytvořit tak lokální ekonomiku, která bude udržitelná a soběstačná. Je to všechno propojené: jakmile začnete řešit mobilitu, začnete se bavit o jídle, které se musí přepravovat, ale musíte se najednou zabývat také odpadem. Můj výzkum řeší otázku, jak vytvořit nový druh ekonomiky, kde jsou věci navzájem propojené a stávají se jakýmsi funkčním metabolickým systémem. To mě velice zajímá na regionální úrovni, kde se potkávají vesnické i městské oblasti, technologie, ale také dovednosti a znalosti místních obyvatel. V dnešní době má 90 procent evropských měst jen jedinou, konzumní funkci, Praha není výjimkou. Co se stane, když se výroba vrátí do města a stane se jeho každodenní součástí? Stále si udržujeme zastaralé myšlení, podle nějž je všechno rozdělené: tady je kuchyň, tady je obývák a tamhle ložnice. Dnes už přitom žijeme jinak – jíme, když máme hlad, spíme, když jsme unavení, pracujeme, kdy a kde chceme. Tyto změny jsou extrémně zajímavé a já o nich rád přemýšlím a pracuji s nimi na regionální úrovni.

Jan Boelen na UMPRUM. Foto: Jakub Hrab.Jan Boelen na UMPRUM. Foto: Jakub Hrab.

Existují nějaké regiony, kde tyto změny už můžete sledovat?

Tato proměna se projevuje v nejrůznějších částech světa – některé regiony skvěle pracují s mobilitou, jiné přicházejí s inovacemi ve vzdělávání… ale nikdo tyto aspekty nepropojuje, nekombinuje všechny dobré nápady.

Jak se vám daří vaše aktivity financovat? Jak  je možné, že se můžete věnovat těmto experimentálním úvahám a ne jen komerčním zakázkám?

Věci, které dělám, se mi začínají čím dál víc vracet. Například Vitra začíná vyzývat ke spolupráci lidi, jako jsem já, aby firmě pomohli inovovat. Jsem v designovém světě považován za alternativní hlas, velké firmy ale zjišťují, že takovým hlasům je dnes třeba naslouchat. Bez nich se jen stanou součástí mainstreamu a to si v dlouhodobém horizontu začne vybírat svou daň. Nejdřív jsem měl své pochybnosti a bál jsem se, že přijdu o svou nezávislost, na druhou stranu je velmi zajímavé využít příležitosti měnit systém zevnitř.

Jan Boelen na UMPRUM. Foto: Jakub Hrab.Jan Boelen na UMPRUM. Foto: Jakub Hrab.

Jak vnímáte designové přehlídky, které jsou založené na velkých komerčních prezentacích, bez jakékoli ambice řešit současné výzvy nebo šířit nějaké zásadní sdělení?

Od srpna nese naše doba nové jméno: antropocén. Vědci přišli se seznamem asi devíti nebo desíti zlomových bodů, z nichž čtyř jsme už dosáhli. Například víme, že do roku 2030 vyhyne 20 % biologických druhů. Globální oteplování se zrychluje a my musíme říct, že takto už dál žít nemůžeme. Obzvlášť svět designu nese svou část zodpovědnosti a musí něco dělat. Není to přitom ničí chyba, je to chyba kapitalistického systému, který vysává všechny dostupné zdroje. Lidé se v tomto systému pouze snaží přežít. Všichni se můžeme pustit do malých změn, nic ještě není ztraceno. Musíme se ale naučit v těchto podmínkách žít, ty už se nezmění, nemůžeme jen napravit naše chyby, a pak pokračovat ve stejném stylu jako dosud. Na to by měly upozorňovat i designové přehlídky a dát veřejnosti jasně najevo, že takhle už dál žít nemůžeme. Například IKEA způsobuje problémy sama sobě: do roku 2020 chtějí zdvojnásobit svou produkci. A zatímco dnes říkají, že za každý pokácený strom zasadí nový, je zjevné, že tento slib se nedá dodržet v kombinaci s tak překotným růstem.

Je zajímavé, co se teď děje ve Švédsku, v zemi, odkud IKEA pochází – Švédsko zavedlo daň na opravu věcí, tedy když si něco opravíte, dostanete slevu na dani. Právě kvůli takovým pravidlům potřebujeme silné vlády, které mohou něco takového prosadit. Nejsem pesimista, jsem naopak plný naděje, protože vidím, že spousta lidí okolo mě přichází se skvělými projekty, které mohou leccos změnit. A na to, abyste změnili myšlení společnosti, nepotřebujete zas tolik lidí – na to je potřeba tak 2 až 3 procenta populace. Vím, že jste v této zemi zažili důležitou revoluci, ale na něco takového není revoluce vůbec potřeba.

Foto: Jakub Hrab.Foto: Jakub Hrab.

..................................................................................................................................................................

Přednáška Jana Boelena, kterou pořádal CZECHDESIGN, se uskutečnila
3. 11. 2016 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze za podpory Ministerstva kultury, Státního fondu kultury, Magistrátu hl. m. Prahy, Asten hotels a UMPRUM.

Galerie

Další články