Eva Eisler Eva Eisler

Dvacet let Designbloku. Zpovídáme Evu Eisler

Eva Eisler je svébytná umělkyně a výrazná osobnost českého designu s širokým kulturním a společenským rozhledem. Ráda zasazuje věci do nového kontextu a učí tak diváky dívat se na design novýma očima. Každou svou výstavou něčím novým překvapí. Zvlášť ty, kteří si ji stále ještě snaží zařadit do škatulky šperkařka. Přitom do historie Designbloku se zapsala poměrně velkými objekty – vzpomeňme například na instalace Strom života nebo Stůl pro otce a syna v Collorado-Mansfeldském paláci. Pro stejný prostor chystá instalaci i letos, byla oslovena představit svůj tvůrčí přístup k designu v rámci výstavy Manifest.

Eva Eisler na Designbloku 2018; Designblok, CZECHDESIGN

Vzpomenete si ještě, jaký byl Váš první Designblok?

To bylo v roce 2003. Moje autorská výstava ve spolupráci s německou firmou MONOUměleckoprůmyslovém muzeu byla tehdy součástí Designbloku. Pak si pamatuju halu v Thámově ulici v Karlíně, kde jsem vystavila takový drátěný objekt. Vše bylo šíleně zaprášené, ale mělo to úžasný půvab.

Co vše se za posledních dvacet let ve světě designu změnilo?

Řekla bych, že za to může tak trochu Gijs Bakker, který spolu s teoretičkou Renny Ramakers založil skupinu Droog Design. V roce 1993 představili na milánském veletrhu produkty vyrobené z netradičních industriálních a ready-made materiálů. Vnesli do designu humor a nečekanost. Myslím, že to ovlivnilo zbytek světa. Hledáme, jak vložit do předmětů příběh s osobní zkušeností. Vývoj v designu také výrazně posunuly nové materiály a technologie. Zkoušíme jak je uplatnit jinak, než pro co byly vynalezeny. Je to řetězová reakce, čím víc toho vzniká, tím víc to ovlivňuje další a další.   

Instalace In the Mood, Art House, Designblok 2013. Zdroj: Eva EislerInstalace In the Mood, Art House, Designblok 2013. Zdroj: Eva Eisler

Jak se proměnilo vnímání Designbloku za ta léta?

Podle mě má Designblok nesmírně pozitivní vliv na mladé lidi, kteří se učí odprezentovat svůj produkt a motivuje je to, aby přicházeli s něčím novým. Na druhou stranu mám maličko obavu, že designéři pak pracují, aby ukázali, co dalšího vytvořili a nedávají si čas na rozjímání a uvažování, kam to vlastně jdou a proč to dělají, pro koho atd. Vše je ale nutné vnímat v širším kontextu, jak na to reaguje dnešní společnost. Takže ano, Designblok má určitě na lidi vliv, protože jím projdou tisíce a tisíce lidí, ale vidí jen předměty a jednotlivosti, které ještě nevytvářejí celek. To by mělo jít ruku v ruce. Podobně současná residenční architektura. Tu a tam vznikne krásný barák, ale chybí mi zasazení do kontextu.

Co s tím?

Mně by se líbilo, kdyby Designblok dal možnost vytvořil takový ,,ideální dům“, do kterého by se umístil jednotlivý nábytek, lampy, umění, předměty denní potřeby atd., aby návštěvník viděl, jak to vše funguje dohromady.

Výrazným momentem v historii Designbloku byla Vaše instalace Strom života se svítidly pro společnost Preciosa, které vypadaly jako éterické duše. To bylo v roce 2014. Máte čas od času chuť udělat velkou instalaci, zkrátka něco monumentálního?

Samozřejmě, že mám někdy megalomanské a monumentální myšlenky (smích). O tom stromu jsem přemýšlela už dávno v rámci jedné zakázky do vstupní haly hotelu, která se nakonec nezrealizovala. Chtěla jsem v ruchu velkoměsta vytvořit oázu k spočinutí a rozjímání nad koloběhem života, zrozením a odcházením. Už před tím jsem měla v Collorado-Mansfeldském paláci větší instalaci. Šlo o Stůl pro otce a syna, který je buď stolem, nebo když se položí na bok, stane se sochou. Byl to centrální objekt doplněný malbami a kresbami a fragmenty z období baroka, z kterých jsem vyrobila náhrdelníky. Komise ocenila šperky, nicméně já jsem považovala za geniální především ten stůl (smích). A ještě pár let před tím jsem na Designbloku prezentovala kolekci hliníkového variabilního nábytkového systému Aluminium Series 3x5, v kombinaci s Corianovými doplňky. Šlo o stoly a police s možnou délkou až 8 metrů, vyrobených z eloxovaných hliníkových profilů běžně používaných na fasády. Cílem bylo představit výrobek, kde by se materiály uplatnily jinak, než jak je jejich využití všeobecně vnímáno a zároveň aby byly zdůrazněny jejich charakteristické vlastnosti.

Strom života, Art House, Designblok 2014. Zdroj: Eva EislerStrom života, Art House, Designblok 2014. Zdroj: Eva Eisler

Je to vlastně takový hezký paradox. Strom života představoval návrat ke kořenům, k přírodě, k jednoduchosti. Váš návrh dal nicméně vzniknout nové jedinečné technologii na výrobu skleněných prvků, které vytvořily optický klam.

Chtěla jsem vytvořit plody, tak jsem navrhla takové jablkoidní tvary, které mají ve svém jádru pecku jako zdroj života. Jela jsem do Kamenického Šenova do Preciosy, kde vyrobili dřevěné formy a zkoušeli jsme to do toho foukat. Ve výsledku jsme to vzdali, jelikož se nedařilo docílit požadovaného tvaru a pro zamýšlenou instalaci bylo hutní sklo moc těžké. Pak mě napadlo navštívit firmu Detesk v Železném Brodě, která se zabývá foukáním technického skla. Vše nakonec vyšlo, také díky vzájemné spolupráci mezi oběma firmami.

Co se se Stromem života vlastně stalo?

Preciosa si ode mě dřevěný strom odkoupila, nevím co se s ním stalo, ale světla Souls jsou u nich v prodeji. 

Byla by podobná instalace se stejným efektem představitelná v prostoru Výstaviště, kde se Designblok v současné době koná? Myslíte, že Designblok na Výstaviště patří se všemi technickými problémy, které má?

Určitě ano, ačkoliv ta konkrétní instalace byla přímo určená pro barokní sál v Collorado-Mansfeldském paláci. Co se týče Výstaviště, tak je to myslím docela dobře nastavené. Celosvětově se veletrhy konají ve veletržních halách, v Miláně se otevřou i staré paláce nebo továrny, to samé v Berlíně nebo v New Yorku. Výstaviště jistě projde časem rekonstrukcí. Halu, která vyhořela, bych klidně postavila jako současnou dostavbu a nesnažila se napodobit něco, co už bylo jednou napodobeninou, tak aby to pro veletrhy skutečně sloužilo. Ale nevím, co na to památkáři (smích).

Vizualizace instalace Strom života v Collorado Mansfeldském paláci. Art House, Designblok 2014. Zdroj: Eva EislerVizualizace instalace Strom života v Collorado Mansfeldském paláci. Art House, Designblok 2014. Zdroj: Eva Eisler

Jakou roli hraje ve Vaší tvorbě architektura?

Architektura je můj celoživotní zájem. Vše zastřešuje, je důležité ji znát a vnímat. Kdykoliv si domů něco pořídím, musím přeorganizovat celý byt, abych tam ten objekt mohla vložit.

Inspiruje Vás nějaká konkrétní osobnost, případně sloh?

Svého času jsem téměř fanaticky četla vše, co se týkalo pradávných civilizací. Je záhadou, za jakými účely se stavěly megalitické stavby a později chrámy, kde jsou precizně opracované obrovské kvádry. Prehistorie mě zajímá a fascinuje a často a ráda říkám: ,,Nemůžeme vědět, kam jdeme, když nevíme, odkud jsme přišli a co tomu předcházelo.“ Stavitelé ctili posvátnou geometrii, která určuje proporci a kompozici prostoru a oken a to, jak to působí na lidskou mysl. A naopak, jak stavby mohou negativně narušovat psychiku. Jinak mě baví také raný románský styl, funkcionalismus a modernismus do konce šedesátých let, na který dnes navazuje řada světových architektů.

Stůl z kolekce Alluminium Series 3x5. Zdroj: Eva EislerStůl z kolekce Alluminium Series 3x5. Zdroj: Eva Eisler

Co pro přehlídku chystáte letos?

Je to pro mě pocta a výzva, že můžu opět tvořit pro ten nádherný barokní sál. Chtěla jsem toho využít a oslovila jsem řadu výrobců a dodavatelů materiálů. Byli velmi vstřícní, ale nakonec jsem se rozhodla udělat úplně něco jiného. Vzpomněla jsem si na svůj úvodník v časopise Intro na téma Kov, kde apeluji na to, abychom naši planetu trošičku šetřili a nezneužívali přírodní bohatství. V přírodě má všechno nějaký význam. Tak jsem to vše odsunula stranou a rozhodla jsem se, že udělám statement, ostatně, jde o Manifest. Vezmu něco, co existuje a co by se odvezlo na skládku a povýším to na artefakt, který dokládá něco o současnosti. Jde o ocelový objekt, doplněný světlem. Francouzi by tenhle styl nazvali ruinismus. To už hodně prozrazuji, na druhou stranu jen ze slov si čtenář těžko udělá představu, jak to bude vypadat. Pak se ještě chystám na Mezinárodní sklářské sympozium, pro které chci udělat sérii objektů ze skla, které tu instalaci doplní.

Jak dělíte svůj čas mezi vlastní tvorbu a práci na UMPRUM, kde vedete ateliér K. O. V. ?

Je to čím dál tím náročnější. Říkám, že mám tři zaměstnání: svoji vlastní práci, učím a ještě pracuji na projektech, které mi přinášejí peníze, abych si mohla ty dvě další činnosti dovolit.

Další články