Designérské soutěže: PRO a PROTI

Zatímco dnes již nikdo nepochybuje o tom, že vznik nové veřejné stavby se má řešit transparentní soutěží pro architekty, ve světě designu je soutěž téměř sprostým slovem. Alespoň mezi zkušenými designéry a zavedenými designérskými studii. Jaká jsou hlavní pro a proti aneb proč designéři nemají rádi konkurenci?

Soutěže v kreativních disciplínách mají velmi dlouhou tradici. Některá umělecká díla známe dokonce právě díky dramatům, která tyto soutěže provázela.

První veřejná soutěž

Soutěž na bronzové dveře florentského baptisteria, která se odehrála v roce 1401 ve Florencii, je údajně první soutěží na veřejnou zakázku. Zdravá konkurence, které bylo sedm užitých umělců, architektů a sochařů po celý jeden rok vystaveno, přinesla výsledek, který je nesmazatelně zapsán do dějin (nejen) evropské kultury. Porota soutěže vybrala dva vítěze, kteří měli na realizaci pracovat společně. Lorenze Ghibertiho, který zadání zpracoval ještě pod vlivem gotického sochařství, a Filippa Brunelleschiho s progresivním návrhem, jenž položil základy renesance. K mírumilovné spolupráci dvou výrazných umělců samozřejmě nedošlo a zakázku nakonec realizoval pouze Ghiberti. Tento střet dvou přístupů však prokázal dějinám umění nemalou službu a je mnoha odborníky považován za počátek italské renesance. Může být inspirací pro zadavatele veřejných zakázek v oblasti umění a designu i dnes?

Architektonické soutěže

V českém prostředí jsou dodnes významným hybatelem zejména architektonické soutěže. Česká komora architektů odborně garantuje pravidla, průběh i hodnocení soutěží zejména v případě veřejných staveb či urbanistických řešení. Patřičný respekt z nich mají jak architekti, tak zadavatelé. Jsou však výjimky, jako například nedávno diskutované architektonické řešení metra D, u kterého se k transparentním soutěžím přistoupilo až po nátlaku odborníků i veřejnosti.

A jak je na tom design?

Designérské soutěže se u českých designérů netěší velké oblibě. Svou vinu na tom mají i zadavatelé, kteří se k designérské práci často nechovají zrovna s respektem.

Následující přehled přináší hlavní pro a proti pořádání designérských soutěží:

Transparentní způsob výběru

Soutěže mají smysl zejména u zakázek, které se financují z veřejných prostředků a které jsou ve veřejném zájmu. Typicky jde o městské mobiliáře, vizuální identity měst, orientační systémy a další prvky, které usnadňují a zpříjemňují život nám všem. Otevřená soutěž, o jejímž výsledku rozhodne porota s nadpoloviční většinou nezávislých odborníků, je tou nejtransparentnější cestou, jak vybrat designéra pro realizaci zakázky. A je to také ten nejférovější přístup k účastníkům soutěže – designérům.

Zdravá konkurence

Otevřené soutěže s transparentním způsobem hodnocení a odbornou porotou jsou jednoznačnou zárukou toho, že všichni tvůrci dostanou rovnou šanci bez rozdílu. Pro designéry to znamená možnost porovnat síly a schopnosti se svými konkurenty a získat zpětnou vazbu na svoji práci. Tento přístup, který nepřipouští oslovení jednoho jediného designéra, jde také proti klientelismu, monopolnímu chování a nekalým praktikám, které v Česku v prostředí veřejných zakázek bohužel stále nejsou výjimkou.

Mediální zájem o soutěže

Práce designérů je pro veřejnost často velkou záhadou. Soutěž s jasně určenými pravidly a definovaným obsahem zakázky je cestou, jak veřejnosti srozumitelně představit, proč je daný vizuál nebo nový mobiliář vlastně potřeba. Informování o postupu soutěže, vybraných finalistech a zveřejňování komentářů odborné poroty k vítěznému návrhu zprůhledňuje celý proces a pasivně zapojuje veřejnost. Novináři a média v tomto procesu rádi a ochotně spolupracují, což přináší i benefity pro vítězné autory a další účastníky soutěže. Veřejně soutěžené zakázky totiž patří k těm nejzajímavějším a nejvíce viditelným tématům. Za všechny jmenujme vizuální identitu Botanické zahrady hl. m. Prahy, kterou ve výběrovém řízení v roce 2014 vyhrálo Studio Najbrt, identitu města Liberec realizovanou vítězem dvoukolové soutěže Ondřejem Zámišem nebo soutěž na vizuál Galerie hl. m. Prahy, jejíž 2. kolo právě probíhá.

Šance pro mladé autory

Otevřené soutěže dávají šanci také autorům, kteří ještě neměli možnost ukázat, co dovedou. Příkladem může být designérka Věra Marešová, která v roce 2004 vyhrála soutěž na novou vizuální identitu města Brna, Eliška Karešová, která díky úspěchu v soutěži realizovala identitu města Aš nebo dvojice Šimon Marek a Matyáš Švejdík, kteří na sebe upozornili ve finále soutěže na vizuální identitu města Liberec.

Nezkušenost zadavatelů

Častým kamenem úrazu designérských soutěží je nezkušenost zadavatelů s jejich organizací. Neznalost prostředí, hodnoty designérské práce ani efektivních způsobů, jak s designérskou obcí komunikovat, způsobuje, že se do soutěží hlásí malý počet autorů nebo se nehlásí dostatečný počet kvalitních návrhů. Extrémními případy jsou pak veřejnými institucemi vyhlašované absurdní soutěže na nové logo určené pro žáčky základních škol, vlastní zaměstnance či občany města s odměnou pár set korun. 

Špatná pověst soutěží

Výsledky špatně zorganizovaných soutěží jsou pak velmi nelichotivou vizitkou soutěží obecně. Takovou službu udělaly například soutěže na logo města Blatná, Chlumec nebo Rýmařov, jejichž výsledky svědčí o nedostatku přihlášených kvalitních návrhů. V případě Přerova se zase město rozhodlo i přes kvalitu došlých návrhů soutěž zrušit. Velkou ránu pověsti otevřených soutěží pro grafické designéry zasadila instituce, od které by to autoři nejméně čekali. Národní galerie v Praze v roce 2016 vypsala soutěž na novou vizuální identitu, kterou po hodnocení poroty bez dostatečného zdůvodnění a vyplacení adekvátních odměn soutěžícím zrušila. Takový způsob výběru pak ztrácí respekt u designérů i zadavatelů, kteří tak přicházejí o nejtransparentnější nástroj. 

Investice času a kapacit

Účast v soutěži je pro každého tvůrce určitým riskem. Do soutěžního návrhu investuje svůj čas, energii a kapacity svého týmu. Pro designéry na volné noze i pro studia se stálými zaměstnanci může být toto riziko až na hraně únosnosti. Designérské soutěže tento fakt často nereflektují a oproti architektonickým soutěžím, kde praxe počítá s vysokými motivačními odměnami, stanovuje velmi malé odměny pro autory na 2. a dalším místě v soutěži. Pokud je soutěž nastavena férově, musí počítat s adekvátními odměnami za 1., 2. a 3. místo, a to nejlépe včetně skicovného pro několik dalších autorů ve finále soutěže. Čím více autorů bude odměněno za odvedenou práci, tím se risk z investice času a kapacit snižuje. 

Nedostatek zpětné vazby

Další častou výtkou směrem k organizátorům soutěží je absence zpětné vazby jednotlivým účastníkům soutěže. Vítěz soutěže, popřípadě návrhy na prvním a druhém místě v soutěži, jsou náležitě probírány ze všech stran. Desítky dalších návrhů však zůstávají bez feedbacku a autoři se nikdy nedozví, proč nebyli vybráni právě oni. V případě přímé spolupráce s klientem má designér možnost slyšet připomínky ke své práci okamžitě.

Nejčastější PRO a PROTI designérským soutěžím jsme vyložili na stůl.

CZECHDESIGN podporuje otevřené soutěže v konkrétních případech veřejných institucí, kde je velký zájem na férovém, transparentním a odborném výběru designéra pro realizaci důležitých zakázek. Pokud jsou splněny nejdůležitější podmínky – nadpoloviční většina nezávislých odborníků v porotě, adekvátní odměny pro 1., 2. a 3. místo včetně skicovného, smysluplné zadání a respekt k designérské práci ze strany zadavatele, vidíme v soutěžích příležitost, jak posouvat dál českou designérskou scénu tak, jak se to dnes běžně děje v oblasti architektury.

Zkrátka věříme, že těch PRO bude do budoucna více než PROTI. Proto veřejným institucím, městům i firmám pomáháme nastavovat soutěže tak, aby byly k designérům co nejférovější.

Galerie

Další články