Ateliér vyměnila za továrnu. Designérka Vacková chce podpořit systémovou změnu ve vnímání recyklace

Nechala si vlastní krví potetovat záda logy módních značek. Její logo kombinuje typografii fast-fashion řetězce H&M a luxusního oděvního domu Louis Vuitton. Po absolvování oděvního ateliéru Liběny Rochové na pražské UMPRUM se přestěhovala do Klatov, kde pracuje v továrně na recyklaci textilu. Ačkoliv přístup designerky Lenky Vackové charakterizuje zejména myšlenková linie udržitelnosti s nádechem ironie na konzumní módu, škatulkování se mladá návrhářka ze zásady vyhýbá.

Ty jsi doslova na vlastní kůži propagátorka toho, na co upozorňuješ svou prací. Do jaké míry je tvojí ambicí být aktivistka?

Já se toho právě hrozně bojím, podle mě když je něco v extrému, tak to není dobře. Já to téma ráda nadhodím, ale potom ať si z toho každý vezme, co sám uzná za potřebné. Rozhodně nechci nikomu nic podsouvat, protože si myslím, že to má leckdy opačný výsledek. Už jenom to, že “Lenka Vacková je představitelka eko módy,” mi je nepříjemné. Nechci být něčí představitelka. Jenom prostě dělám to, co si myslím.

Souvisí to i se situacemi, když něco pochválím kamarádům a oni mi řeknou, že je to z H&M a že váhali, jestli si to na setkání se mnou měli obléct nebo ne. Nechci, aby se kvůli mně lidi takhle cítili. Ať si každý dělá, co chce, ale zároveň mějme na vědomí, že to můžeme dělat líp.

Návrhářka Lenka Vacková se rozhodla na Designbloku 2016 dočasně potetovat krví na protest proti trendům a fast-fashion. Zdroj: Karolina KetmanováNávrhářka Lenka Vacková se rozhodla na Designbloku 2016 dočasně potetovat krví na protest proti trendům a fast-fashion. Zdroj: Karolina Ketmanová

Máš na to nějaký návod?

Udržitelnost je aktuální téma a lidé začínají ekoznačky kupovat. Neuvědomují si ale, že to vlastně vůbec nepotřebují. Doma už přeci všechno mají, takže drastická čistka šatníku a následující nákup haldy nového, ač jakkoliv skvěle udržitelného oblečení potírá vlastní smysl. Lidé, kteří se v tom neorientují, bohužel nemají možnost rozklíčovat, že jde jen o dobrý marketing.

Takže by sis tričko z udržitelné kolekce oděvního řetězce nekoupila?

Ne. To je právě to, že i kdyby bylo sebevíc udržitelné, není potřeba ho vyrábět. Protože už jich je na světě tolik. Ta energie, která se do výroby nového trička věnuje, je zbytečná. Proto často pochybuji, jestli má vůbec cenu dělat oblečení.

Více z autorské tvorby L. Vackové na www.lenkavackova.com, Instagramu @lenka_vackova a facebook.com/vackova.len/. Zdroj: Alexandra HraškováVíce z autorské tvorby L. Vackové na www.lenkavackova.com, Instagramu @lenka_vackova a facebook.com/vackova.len/. Zdroj: Alexandra Hrašková

Fast-fashion je nositelem módních trendů. Proč potřebujeme, aby nás aktuální móda dotvářela?

Oblečení odráží naši osobnost. Měli bychom mít pár kvalitních věcí, ve kterých se cítíme dobře. Hlavními konzumenty fast-fashion jsou teenageři, kteří se hledají. Neví, co jim sluší, ani jestli budou emo nebo metalisti. Sama jsem toho vyzkoušela hodně a možná i skrze to jsem začala procitat. Přitom podléhání trendům podmiňuje i to, že si dostatečně nevěříme. Pokud by byl člověk zdravě sebevědomý, stačí bílé tričko a džíny a už z něj bude vyzařovat vnitřní charisma. Ale skrze nedostatečnou důvěru v sebe sama jsme nastavení, že si potřebujeme něco dohánět hmotnými statky.

Čím míň věcí, tím víc času ušetřeného každodenním rozhodováním, co na sebe

A co bychom tedy našli u tebe v šatníku?

Sama řeším, že oblečení, co mám, byť je komplet z druhé ruky, je většinou z řetězců. Jdu třeba běhat v botách nejmenované značky a někdo mě uvidí a řekne si, ta něco propaguje a sama to nedělá, to může vyznít strašně blbě. Takže nad tím dost přemítám, jestli to je nebo není v pohodě.

Od léta pracuješ v klatovském Klatexu, kde se vyrábí netkané recyklované látky z textilního odpadu. Jak se stalo, že jsi vyměnila prostředí oděvního ateliéru na UMPRUM za práci v továrně na malém městě?

Osobně vnímám jako obrovský posun, že teď spolupracuju s reálnou průmyslovou firmou. S Klatexem jsem navázala spolupráci při práci na diplomce, když mi došlo, že bych chtěla dělat něco, co dokáže problematiku řešit ve větším měřítku, tedy průmyslově. Je to skoro jediný textilní průmysl u nás, který se věnuje recyklaci. A hlavně to vyšlo proto, že ředitelka Klatexu Jitka Ilková byla novým nápadům otevřená. Chtěla, aby jejich výroba soustředěná na technické materiály měla i nějaký přesah. Že nás pojí stejné zájmy a nápady, jsme zjistily už na první schůzce. Tak jsme je zkusily rozpohybovat.

autoři: Karolina Ketmanová, Dan Friedlaenderautoři: Karolina Ketmanová, Dan Friedlaender

To působí jako projev velké důvěry. Čím chcete směřování Klatexu inovovat?

Chtěly bychom, aby továrna ožila pro veřejnost. V činžáku v průčelí by byl například lab a showroom, kde bychom rády dělaly workshopy. Klatovy jsou ale malé a zůstává pro nás otázkou, zda je na něco progresivnějšího město připravené. Nedávno jsem měla na šatny vyvěsit program vlastivědného muzea. Už jen v tenhle moment jsem si říkala, ti mě zabijou, dostanu přezdívku nástěnkář.

Areál Klatexu. Autoři: Karolina Ketmanová, Dan FriedlaenderAreál Klatexu. Autoři: Karolina Ketmanová, Dan Friedlaender

Nasazený student

Pracujete i na zcitlivování prostředí k vašim vizím?

Zaměstnanci Klatexu tam pracují léta a najednou tam přijdu já. A oni neví, co tam dělám, když se tam takhle nasadím. Takže jsem měla radost, když se o tom spolu někdy mezi prací můžeme bavit. Někoho to zajímá, jiným je to jedno. Ale je pro mě zásadní nikomu nic nevnucovat.

Jak se tedy daří v tovární realitě prosazovat nové přístupy?

Ve skutečnosti je to samozřejmě složitější. Je to fungující firma, která má běžný provoz, takže změny nejsou otázkou týdne nebo měsíce, k tomu je vše financováno pouze z vlastní výroby. Největší výzva je vytrvat, neopustit to. Já si za tou myšlenkou stojím a mám z ní radost, ale není to lehké ani v tom ohledu, že jsem pryč od přátel a rodiny. Navíc jsem trochu narušitel. I s ohledem na to, že s designérkou dosud neměli zkušenosti, takže spíš narušitel s přívlastkem exot. Což je pochopitelné, oni nějak nahlížejí na mě a já na ně, protože si každý žijeme ve své bublině a teď si narušujeme ta obvyklá prostředí.

Takže to v Klatexu bereš i jako sociální experiment?

Určitě, to taky. Už právě to, že člověk vypadne ze své bubliny, ve které žije v Praze. Studovala jsem uměleckou střední i vysokou a tím, že jsem se teď nastěhovala na malé město, jsem logicky přišla do kontaktu s úplně jinými lidmi. Začala jsem si rázem uvědomovat, jaké blbosti v té mojí všednosti řešíme. Lidi nemají co jíst a řeší každou korunu a já přemýšlím, jestli použít tohle hedvábí. Jak mám chvíli, snažím se pozastavit a reflektovat, co se mi tady děje. Nastoupila jsem na plný úvazek hned po diplomce a vlastně mi to v plné míře ještě nedošlo. Ideálně bych potřebovala třeba na měsíc odjet a uvědomit si, co se vlastně děje, ale to zatím nejde.

autoři: Karolina Ketmanová, Dan Friedlaenderautoři: Karolina Ketmanová, Dan Friedlaender

Během studia jsi ale pryč odjela. Jak tě ovlivnily pobyty v Dánsku?

Prvně jsem odjela na studijní stáž zaměřenou na fashion design, poté jsem se do Dánska vrátila na pracovní stáž k Henriku Vibskovi. A stýská se mi doteď. Bylo to skvělé už jen dánským přístupem k životu. Skrze odlišnou životní úroveň nazírají na život jinak. Našinec na Dánech vidí, jak jsou spokojení a jak dokážou věci řešit s lehkostí. Mimo to mají hodně dotací a aktivně se zajímají o zelená řešení a udržitelný design.

Rozbít elitářství

V cizině jsou také schopni vnímat, že designérka se liší od švadleny a v továrnách jsou s designery víc zvyklí pracovat. U nás bohužel stále převládá přesvědčení, že design lze vymyslet svépomocí, protože lidi přeci vědí, co je hezké. Podle toho to tu bohužel stále vypadá. Bojíme se používat věci od designerů ve všednosti, šaty od návrhářky máme jen na speciální příležitost. V Dánsku jsou designové i předměty denní spotřeby. A právě ta samozřejmá propojenost a neelitářství mi jsou hrozně sympatické.

autorka: Alexandra Hraškováautorka: Alexandra Hrašková

Skandinávská atmosféra důvěry

Co se práce ve studiu týče, srdcervoucí byl návrat do Česka i v tom, že to byla druhá rodina. Lidi jsou si tam tak blízcí, že i když jsme se znali půl roku, navázala jsem s některými kolegy přátelství na celý život. Zároveň pro mě bylo nové, že nikdo nikoho nehonil, ale všichni jsme věděli, že musíme odvést určité výsledky, ačkoliv to, jak si to uděláme, je na nás. A fungovalo to úplně skvěle. Oproti prostředí školního ateliéru to bylo hrozně uvolňující.

Takže ti méně striktní přístup vyhovoval?

Skandinávský módní design je obecně ulítlejší, někdy jim ale uniká kvalitní zpracování. Je skvělé, když se tyhle přístupy sejdou. Jsem hrozně ráda, že jsem byla v ateliéru u Liběny Rochové, kde jsem se naučila dril, a pak mohla vplout do Dánska, kde to bylo hravé a barevné. Člověk to potom může lépe reflektovat, když si tohle nějak odžije.

Řemeslo jako balzám na nervy

Mám ale na své práci právě ten řemeslný rozměr moc ráda, přestoupila jsem kvůli tomu z malby do oděvního ateliéru.  Šití a vůbec práce s látkou mě strašně uklidňuje. Možná je to tím, že jsem odmalička něco šila. Děda byl celý život opravářem šicích strojů, takže jsem s ním stále něco opravovala a byla s ním v dílně. Časem jsem si uvědomila, že to možná pramení od něj.

Návrhářka Vacková při práci na Designbloku. Autorka: Lenka ŠulcováNávrhářka Vacková při práci na Designbloku. Autorka: Lenka Šulcová

Působíš na mě spokojeně a šťastně. Zároveň věřím, že při střetu nových myšlenek s praxí musí být obtížné občas nepodléhat skepsi. Jak s tím bojuješ?

Skepsi podléhám a hodně, ale myslím si, že je důležité se z toho nezbláznit. Protože když se v tom člověk bude utápět, tak to bude ještě horší. Mně hrozně pomáhá přestat přemýšlet a začít to dělat. Protože se to rozpohybuje. Někdy je fakt lepší se zvednout a začít na tom pracovat.

Galerie

Další články