Pampe a Šinka (zdroj: www.gavu.cz) Pampe a Šinka (zdroj: www.gavu.cz)

Alžběta Skálová: Nejhorší bylo nastavit si vnitřního šéfa

Alžběta Skálová je výtvarnice žijící a tvořící v Praze. Znát ji můžete především díky ilustracím dětských knih. Úzce spolupracuje s nakladatelstvím Baobab, byla zakládající členkou sdružení Kopr, které vydávalo autorské knihy a sborníky, v roce 2011 založila s kamarádkami značku NaPOLI, která se zaměřuje na autorskou papírovou produkci. Zde působila aktivně do roku 2014. Věnuje se ilustraci, grafice, malbě i tvorbě objektů či animovaných filmů. Za ilustraci získala řadu prestižních cen (Magnesia litera za autorskou knížku Pampe a Šinka; Péťa medánek a Rostlinopis získaly ocenění Nejkrásnější knihy).

Nejste pouze ilustrátorka, ale když se řekne ilustrace, automaticky se mluví o dětských knihách. Proč tomu tak je?

Od dob komunismu se u nás knihy pro dospělé moc neilustrují. Každá kniha s ilustracemi vyžaduje víc peněz, aby vůbec vznikla. A u dětských  knih je prostě větší pravděpodobnost, že se budou prodávat. Já bych  i  ráda ilustrovala dospělou knihu. Je pro mě občas docela těžké vymanit se ze škatulky toho ilustrátora dětských knížek. Většina lidí má pocit, že všechno, co se týká dětí, musí být infantilní, barevné a mít všude samé kočičky. A to je něco, co se hrozně těžko překračuje. Ve světě to jde třeba mnohem líp, ale celkově je ta dětská kultura tímhle očekáváním poznamenaná. Navíc já jsem vždycky paralelně malovala své volné věci a u nich se dostávám do jiné roviny, je to pro mě jednota, nerozděluji to. 

Alžběta Skálová (zdroj: archiv Alžběty Skálové)Alžběta Skálová (zdroj: archiv Alžběty Skálové)

Jak vypadá den Alžběty Skálové?

Každý den vypadá úplně jinak. Já začínám den snídaní, tu musím mít, jinak bych nepřežila.

Buď vystartuju ihned do terénu na nějakou schůzku, anebo jedu do ateliéru pracovat. Často musím řešit tzv. úřad; to pak den vypadá tak, že si dám po snídani kafe, sednu si k počítači a řeším maily a telefonuji. Nemám tuhle práci ráda, tak se ji snažím udělat co možná nejrychleji, abych u toho neseděla celý den. Poslední rok se mi podařilo oddělit tuhle práci od tvůrčí práce v ateliéru. Za to jsem ohromně ráda, protože dřív mi to nešlo a strašně mě to vysávalo. Doma je kancelář, v ateliéru je kreativní práce. Je to také tím, že dřív ateliér prostě nebyl.

Není to trochu chaos?

Je to úplný chaos. Je potřeba se s tím nějak sžít a naučit se s ním pracovat. Pro mě bylo nejobtížnější najít si nastavení toho vnitřního šéfa, který nade mnou fakt musí být. Musí mě nutit do práce, aby to odsýpalo, aby byly výsledky a aby bylo z čeho zaplatit nájem. Ten šéf tam pořád je. Ale i jeho je nutno korigovat, aby nebyl až moc přísný. Teď mám pocit, že se šéf trochu uklidnil. Jednu dobu s ním bylo opravdu k nevydržení.

Bílá/Den (zdroj: www.alzbetaskalova.com)Bílá/Den (zdroj: www.alzbetaskalova.com)

Váš styl se dá docela lehce rozpoznat, přesto je každá vaše kniha úplně jiná.

Když mám energii, snažím se to dělat hodně jinak. Když je té energie míň, sahám k tomu již vyzkoušenému, což je u mě asi akvarel.

Jak vybíráte techniku?

Je to velmi intuitivní. Samozřejmě to částečně závisí na textu, kterého se to týká.  Vždycky se snažím skloubit to, co mám pocit, že ta kniha potřebuje. Aby se to vzájemně neubíjelo, ale naopak podpořilo, nebo se to ideálně ještě někam posunulo. Zároveň mě to ale musí bavit. Roli hraje určitě i ohled na recipienta, ale rozhodně to není ten hlavní faktor. Často se mě lidé ptají, jak při tvorbě myslím na děti, co na to budou říkat. Já to takhle ale vůbec nemám, dělám to intuitivně. Samozřejmě, že pokud je to pro hodně malé děti, snažím se na ně myslet. Ale neřeknu si, je to pro děti, tak tam prostě musí být květinka, nebo děti potřebují veselé barvičky.

Pampe a Šinka (zdroj: www.ilustratori.net)Pampe a Šinka (zdroj: www.ilustratori.net)

Když jsme u těch květinek, jak třeba vznikal Rostlinopis?

Každá knížka je takový trochu porod. Často se to vyvíjí tak nějak za chodu, což byl právě případ téhle knížky. Ta spolupráce byla výborná, mám ty texty strašně ráda. A strávila jsem nad tím opravdu hodně času. Dokonce to bylo poprvé, co jsem si tu práci sama odložila a zeptala se, zda to můžu dokončit ještě za půl roku. Mám v tomhle takový trochu nešťastný přístup, jsem hrozně poctivá a všechno si to potřebuju nastudovat. Zorientovat se v tom a z toho pak vybírám to, co je pro mě obrazově nejzajímavější. Člověk nemůže myslet jen na sebe, co by se mu nejlíp dělalo. To je snadné, já si to většinou komplikuju. Najdu si, co si myslím, že by tam mělo být a jestli to neumím a musím si to nastudovat, to už je můj problém. V Rostlinopisu jsem se snažila ty květinky spojit i s tím vědeckým pohledem. On ten text je vlastně naučný, chtěla jsem, aby když už se o tom něco dozví z toho textu, tak aby tu květinu poznaly i reálně. Kdyby tam byl jen nějaký mastný flek a u toho by bylo napsáno, že je to lichořeřišnice, tím by se to celé zabilo. Ale zas tu musím hodně pochválit Juraje Horvátha, který tu knížku dotáhl po té grafické stránce. On vybral obálku, vymyslel přebal a díky tomu to dostalo ten šmrnc. Na grafikovi opravdu hodně záleží, co on s knihou udělá. Spolupráce s Baobabem je v tomhle úžasná, mohu se na ně spolehnout, že to dotáhnou dobře graficky a dopadne to dobře.

Rostlinopis. (zdroj: www.alzbetaskalova.com)Rostlinopis. (zdroj: www.alzbetaskalova.com)

Knihu Péťa medánek jste si vydala sama. Jak náročný proces to dnes je?

Vyžaduje to takový celkový přístup k životu. Samozřejmě je to otázka peněz, zda si můžete vymezit čas na takovou práci a zdá vás má v průběhu té práce co živit, nebo jestli vám třeba nevadí jíst jen chleba a červenou řepu. Chvíli po škole a mnou vydaná autorská knížka vznikla i proto, že jsem neměla jinou práci. Měla jsem nějaké peníze naspořené a řekla jsem si, že prostě musím něco dělat. Měla jsem nápad na tuhle knížku, tak jsem se rozhodla ji udělat. Vždycky je to risk. Ty dva měsíce práce na té knize se mi zpětně zaplatily, ale až za následujících pět let. To člověk ale nikdy neví, je to velice riskantní. Hodně záleží na prostředcích a na touze to dělat.

Pracujete na jednom projektu, nebo jich máte vždycky víc? A jak si je vybíráte?

Někdy se to podaří mít jen jeden projekt. Ale je to těžké, když je člověk na volné noze, velmi těžko se mu daří zbavit se všeho, aby měl čistý stůl jen na tu jednu konkrétní věc.

Já nejsem schopná dělat projekty, které mě nebaví. Bohužel nebo bohudík, když se mi do toho nechce, jsem moc pomalá a nebo mne to hodně vysiluje. Ale snažím se ted víc poslouchat sama sebe, do čeho mám chuť. Snažím se to tak nějak střídat, kombinovat.

Na jakých dalších projektech pracujete?

Každou změnu dost vítám. Mám teď období, kdy od ilustrací odpočívám. Mám teď rozdělanou jednu loutku na výstavu v Japonsku se Sotou Sakumou.Měla jsem tam mít jen akvarely, ale nějak jsem se vyhecovala. Když tam všichni budou mít loutky, tak alespoň jednu taky udělám! Ještě ji nemám hotovou a připadám si jako v ráji. Baví mě to a neřeším to, jestli si to někdo koupí nebo nekoupí. Tohle mě baví, využít v tu chvíli tu energii, která se naskytne.

Minulý rok jsem pracovala na animovaném filmu jako výtvarník, byla to taková  příjemná práce. Rozvrstvila se mi do celého roku, až do letošního ledna, kdy jsem svou práci odevzdala. Teď se  nechávám překvapit, jak film začíná vznikat a scházím e se na konzultacích.

Plody mraků - právě vznikající film Kateřiny Karhánkové. (zdroj: www.facebook.com/plodymraku)Plody mraků - právě vznikající film Kateřiny Karhánkové. (zdroj: www.facebook.com/plodymraku)

Čím jste chtěla být, když jste byla malá? Vždycky jste tíhla k vizuálnímu umění?

Ano, ještě jsem tíhla k hudebnímu a pohybovému umění. Ale to se nějak vyfiltrovalo. Někdy mě to mrzí, ale nestíhám to ještě zařadit do svého programu. A čím jsem chtěla být? Já to měla docela jasné.

Takže jste chtěla být tím, čím teď jste?

Ano. Ono to nebylo takhle definitivní, to člověk v dětství nevidí. Ale chtěla jsem malovat a dělat výtvarné věci. Pro mě je prvotní dělat tu práci, která mě naplňuje, to je potřeba. A to zůstává. Po osmi letech ze školy se dostávám do příjemnější fáze. Mám pocit nějaké vnitřní jistoty a že to bude dobré. A už je mi to trošku i jedno. Dřív jsem byla hodně ve stresu, za tzv. nekomerční ilustrace se málo platí. Teď si říkám, ono něco vždycky přijde, spoléhám se na vesmír. Jsem rozmazlená, chtěla bych dělat to, co mě baví a ještě to mít normálně zaplacené. Asi to mám z rodiny, tam to vždycky nějak šlo, tak jsem v tom  velmi zatvrzelá.

Galerie